Krvavý trůn
Kumonosu-jô
Throne of Blood
Réžia:
Akira KurosawaKamera:
Asakazu NakaiHudba:
Masaru SatóHrajú:
Toširó Mifune, Isuzu Jamada, Takaši Šimura, Akira Kubo, Hiroši Tačikawa, Minoru Čiaki, Takamaru Sasaki, Čieko Naniwa, Seidži Mijaguči, Isao Kimura (viac)Obsahy(2)
Režisér Akira Kurosawa, veľký milovník i znalec diela Williama Shakespeara, vo svojej filmografii viackrát adaptoval hry alžbetínskeho dramatika a ich dej presunul do historických reálií stredovekého Japonska. Podobne aj archetypálny príbeh o zhubnej túžbe po moci, svedomí, zrade a treste sa odohráva v časoch mocenských bojov medzi japonskými generálmi. Páni Taketori Wašizu a Yošiaki Miki sú pozvaní na hrad svojho pána, ktorý sa im chce odvďačiť za udatnosť v boji zo zradným generálom. Cestou na hrad páni Wašizu a Miki zablúdia v Pavučinovom lese. Tu stretnú starenku, ktorá obom predpovie skvelú budúcnosť a rýchly vojenský postup. Jej veštba sa okamžite naplní. Wašizuovu ženu však manželove úspechy neuspokojujú a svojou túžbou po moci otrávi i jeho srdce. Aby získal ešte väčšiu moc, zradí Wašizu svojho pána i Mikiho. Netuší však, že čoskoro sa proti nemu postaví nepriateľ silnejší ako meč. Namiesto šťastia na neho čakajú len útrapy svedomia. (STV)
(viac)Recenzie (138)
Perfektní Kurosawovo zpracování Macbetha. ()
Démonický Mifune v monumentální a děsivé podívané o zradě a touze po moci. Geniální Kurosawa u mě opět zabodoval.. ()
Drama o touze po moci, svědomí, zradě a nevyhnutelnosti trestu....... Scénář : Akira Kurosawa, Ryuzo Kikushima, Hideo Oguni a Shinobu Hashimoto. Kamera : Asakazu Nakai. Hudba : Masaru Sató. Typ soundtracku : instrumentální. Počet skladeb : 45. Celkový čas: 01:06:44 - nádherná hudba. ()
Akira Kurosawa. Legenda. Osobnosť. Jeho prínos pre svetovú kinematografiu, je pre mňa ale sporný. Samozrejme, že nečakám od takejto japan produkcie vyložený akčný masaker, ale aby som sa nudil na kosť, občas si spravil počas snímku ,,komerčnú,, prestávku, tak toto je na takúto filmovú výšinu azda veľa. A opäť ide o ďalší dôkaz, že Shakespeare sa určite lepšie číta, ako pozerá. ()
Na to, že to je drama se mi to zdálo málo dramatické a trochu nudné, ale jinak byl příběh o krvavém trůnu výtečný. (Doufám, že si moc neprotiřečím :-)) Proroctví se nedá uniknout, i kdž se člověk snaží sebevíc a všechno, co udělá, aby ho vyvrátil pouze vede k jeho naplnění. Tahle drtivá pravda starořeckých tragédií se zrcadlí i v Kurosawově Krvavém trůnu. Film má díky mlze a depresivnímu sborovému zpěvu vynikající chmurnou atmosféru. No a všemu samozřejmě vévodí Jeho Milost Toshiro Mifune. ()
Pre mňa doteraz jeden z najlepších Kurosawových filmov a s miernym prižmúrením očí 5*. Tu často spomínaná teatrálnosť mi zvlášť nevadila, vlastne som si na to v týchto filmoch už celkom zvykol. Je ju vlastne vidieť hlavne len na Mifunovi, zato ma prekvapilo ako nevýrazná je Isuzu Yamada, keď pritom hrá v príbehu tak zásadnú úlohu. A ešte tu tu nikto nespomenul, ale film má úžasnú kameru (Kurosawov dvorný kameraman Asakazu Nakai), ktorá aj prekvapivo pri televíznom oreze 4:3 vytvára hlavne kompozične prekrásne zábery. No a pevnosť sa až priveľmi ponáša na tu z Ran. ()
Něco na tomhle filmu je moc pěkné: Atmosféra mlhy, z níž se lehce vynořuje Pavučinový hrad, v němž laxní a skvěle strnulá japonská "lady Macbeth" radí svému manželovi nejrůznější zvěrstva a kolem dokola je jen temný les, kde v mlze sedává přízrak věštící budnoucnost... Některé scény vážně stojí za to. Ale na můj vkus se tam až moc jezdí na koni. ()
Majstrovské spracovanie divadelnej hry Macbeth. Skvelé herecké výkony dvoch japonských legiend Toširo Mifuneho a Isuzu Jamadaovej (pani Asidži – Lady Macbeth). Dôležitú úlohu vo filme zohráva i klasické japonské aristokratické divadlo „nó“, ktoré spolu s tradičnou japonskou hudbou umocňuje prebiehajúci dej na plátne. Nezabudnuteľnými zostávajú záverečné scény Pavučinového lesa a lukostrelcov. ()
Akira Kurosawa byl prostě geniální tvůrce a jeho filmy jsou neskutečně silné. Tady v tom případě se jedná o snímek, který vás dokáže dostat emocemi, ale stejně tak i akčními scénami, které jsou místy opravdu velkolepé. Krásná scéna ze závěru se šípy je výborným vrcholem, kdy je vidět, že Kurosawa měl po ruce nejen smysl pro výtečný záběr, ale také herce, který dokáže to, co režisér chce. Mifune byl geniální. ()
Macbeth podle Kurosawy, dalo by se říct. Proč ne, když se to umí? Touha po moci, zrada a trest, to jsou stále platná témata ve všech dobách a zemích. Možná měl ale Kurosawa vybrat jinou herečku pro roli Wašizuovy manželky, která byla hlavní strůjkyní všeho zla, protože jen těžko uvěřit, že by někdo naslouchal takové...no, řeknu to opatrně, výrazně nehezké a nepříjemné ženě. Vyloženě svým hereckým výkonem rušila. Od Toshira Mifuneho jsem zvyklý na lepší výkony, ale nebylo to rozhodně nijak podprůměrné, to on snad ani nedokáže. Krvavý trůn tedy nepatří k mým nejoblíbenějším Kurosawovým filmům, nicméně je to stále první liga. ()
Musím předeslat, že mě tento film takřka unudil k smrti. Pak ještě, že kvůli hudbě u počátečních titulků mě rozbolely všechny zuby. Ale dát tři hvězdičky nechci, Protože tohle nebyl průměr. Některé scény byly úžasné. Opravdu. Ale jako celek to bylo zdlouhavé až běda a herecké výkony dosti kolísavé. ()
Mifuneho koncert v Kurosawových opratách. S MacBethom som sa v podstate stretol prvýkrát (áno hanba mi) a bolo to stretnutie viac než dobré. Feudálne Japonsko mi tam celkom sedelo a na tempo Kurosawového rozprávania som si zvykol a sedí mi. Takže ako inak než za 5* to byť nemohlo. ()
Macbetha jsem sice nečetla, ale zato jsem viděla působivé divadelní představení. Filmové adaptace mi prozatím unikaly, byť se většinou jedná o klasiky. Začala jsem netradičně u Kurosawy. Ani nevím, kolikátý Kurosawův film, který jsem zhlédla, to je. Jeho poetika mě však spíše míjí než uhranuje. Krvavý trůn bohužel nebude výjimkou. Ano, provolávám třikrát sláva umírněné délce filmu, nemusela jsem trpět u tříhodinového eposu, uznávám, že Macbethovi to v Japonsku více než sluší, že v jeho reáliích funguje a působí, jako by patřil právě tam, ale... Nedokázalo mě to strhnout, nadchnout, i přes přijatelnou délku se to místy vleklo... Některé působivé scény to nezachrání. ()
Až na zbytečně natahovanou smrt jedné z hlavních postav na konci jsem byl velice spokojen. ()
Snad je to kvůli předloze, že Krvavý trůn působí trochu divadelním dojmem, přesto ale člověk nemusí být nekritickým Kurosawovým obdivovatelem, aby se mu tenhle klasický příběh se stopami tajemna mohl líbit. Tím ovšem nechci říct, že je to podivnost pro všední den. Co ale chci říct, je, že se jedná rozhodně o jeden z nejukřičenějších filmů, co jsem viděl (původní znění podmínkou). ()
Permanentně nakrknutej Toširo si celej film vyřvává hlasivky. Je pravdou, že role pána Wašvizdu je v jeho pojetí naprosto démonická. Ale nějak mě to nezaujalo, možná je to dobou, možná stylem Kurosawy, težko říct. Vzhledem k tomu, že jsem u toho třikrát usnul a na počtvrté jsem to konečně dokoukl, tak to vypovídá o tom, že poutavý to v mých očích rozhodně nebylo. Každopádně trojec si to zaslouží. 60% P.s.: Buď měl Toširo malý gatě od pyžama, nebo ho řezaly trencle, jinak si toho nasránka neumím vysvětlit. ()
Jako ukázkový příklad toho, jak z nepřehledné divadelní hry udělat přehledný film, je Krvavý trůn skvělý. Jako samostatný film je to ale věc pomalá, rozvleklá a s tak přestylizovaným herectvím, že většinu emocí si musíte domyslet, protože ze změti skřeků a stenů nepochopíte nic. Krvavý trůn je těžké pokoukání, pokud nejste skalní fanda Shakespeara nebo Japonska - ideálně obojího zaráz. ()
Akiru Kurosawu povazujem za velikana svetovej kinematografie, ale tu sa sekol. Mekbet je totiz cisto Sejxpirovske /ja viem, Shakespeare/ tema a japonske obdoby Mekbeta pre mna fakt nie su. Kurosawovo prevedenie tejto temy do feudalneho Japonska divaka nestrhne, nuda zase dostala dostatok priestoru - najma v strede filmu- a to nie je dobre. Kulisy su len priemerne, dialogy tiez /radsej mam z japonskej historie samurajske temy, Obdobie Meidzi a nastup Fasizmu v 30. rokoch 20. storocia + vlada Hideki Todzo-a, tieto feudalne japonske temy su mi lahostajne. Jo a ked uz Sejxpir, tak urcite radsej siahnem po Wellesovi a jeho Tragedy od Othello 1952 alebo po Mekbetovi 1948 tiez od Wellesa. 52 % ()
3,4* Kurosawova lady Macbeth je děsivá. ()