Krvavý trón

Přepsáno v září 2018. Krvavý trůn je úchvatným filmem svojí výtvarnou podobou. Macbeth na japonský historický způsob je osvěžující variací anglického klasického literárního díla. Obrazy jsou s důkladnou pečlivostí komponovány v poetickém nadšení, objekty halucinace se v transcendentálním mystériu vznášejí v auře neodvratnosti neosvětlené strany lidské mysli. Hra pro vyvolené o moc se brodí po pás krví, spojenectví je nestabilně proměnlivou veličinou. Manipulace ženou, stojící ve omamném stínu moci, využívá slabosti mužské duše a nahlodává sprškou stupňujících se pochybností a strachem o získané pozice. Nastiňuje se vizuální efekt svírání rozkladnosti pošpiněného svědomí. Tradiční japonská exprese je vhodným průvodcem japonskou výpravností. Macbethem japonského dechu je Wašizu Taketoki (velmi zajímavý Toširó Mifune), statečný a úspěšný velitel první pevnosti a později pán Pavučinového hradu. Proroctví zaselo semínko nedůvěry, nevraživost a cesta temnou stranou je provokována s rafinovanou úskočností, vznětlivý temperament je zručně zneužíván ke zdaru nejvyššího cíle. Cykly se otevírají a zavírají ve stejném duchu předurčenosti. Hlavní ženskou postavou, Lady Macbeth, je Wašizu Asadži (dobrá Isuzu Jamada), Taketokiho manželka. Její hlas nahlodává manželovu sebejistotu. Pochybnost za pochybností klade v léčku záště. Na vrchol se kráčí za každou cenu. K výraznějším postavám patří Duncan, původní vládce Cuzuki Kunimaru (Hiroši Tačikawa), prožívající svou vlastní krvavou cyklickou cestu. A také Banquo alias Miki Jošiaki (sympatický Minoru Čiaki), Taketokiho nejbližší přítel a důležitý a schopný vojevůdce v zuřivé hře o moc. Z dalších rolí: původnímu vládci věrný šlechtic Macduffe alias Odakura Norijasu (Takaši Šimura), naplnění osudu Fleance alias Miki Jošiteru (Akira Kubo), dědic původního pána Malcolm alias Cuzuki Kuniharu (Takamaru Sasaki), stará porodní bába (Eiko Mijoši), či éterický oblak ducha Pavučinového lesa (Čieko Naniwa). Krvavý trůn je obrazově působivou shakespearovskou filmovou adaptací. Japonské kulisy působí svěžím dojmem a víří dějiny v krocích tradicionalistické japonské exprese. (29.06.2009)

Údajne najlepšie filmové spracovanie Macbeth, ktoré má paradoxne s pôvodnou podobou príbehu najmenej spoločného. Vďaka japonskému zmyslu pre minimalizmus dýcha z filmu svojrázna estetika divadelnej inscenácie, takže následná hermetickosť a klaustrofóbna atmosféra uťahujú kohútiky a stláčajú divákove tepny. No a vďaka prepiatej expresivite vychádzajúcej z podnetov stredovekého divadla Nó (v detstve som pri sledovaní Nó takmer pustil do gatí) sa do filmu vkráda i estetika bábkového divadla, ktorá celému tomu cvokhausu dodáva skutočne akýsi psychopatický nádych. Čo sa mňa týka, adekvátnejšiu formu a jej výraz si pre filmové spracovanie poučky "Zožer blížneho svojho skôr, než sa mu podarí zožrať teba" naozaj neviem predstaviť. Muži vo filme rozprávajú tak, že revú, a revú tak, až štekajú, ženy vyzerajú ako diabolské príšery. Herecký prejav pozná len krajné možnosti - buď kataleptické civenie do prázdna alebo naopak preexponovaný pátos. To všetko iste nie je príjemné, ale nechápem, prečo by to divákovi malo vadiť. Jediné, čo tu naozaj vadí je skutočnosť, že distribútori kedysi dávno pozmenili úžasný pôvodný názov filmu ("Pavučinový hrad"). (05.09.2008)

Způsob jímž Kurosawa převedl Shakespearova Macbetha do japonských reálií je opět zcela kongeniální. Skvělé herectví, nesmírně silná atmosféra, přesně odcitovaný "dobový protokol", doslova fanaticky provedená výprava, stačí zmínit zvuky jako je šelest hedvábí nebo chřestění zbroje, a samozřejmě nesmrtelná Shakespearova divadelní hra, odcitovaná tak přesně, jak je to jen za daných okolností možné... Celkový dojem: 90% (23.05.2021)

Akira Kurosawa byl prostě geniální tvůrce a jeho filmy jsou neskutečně silné. Tady v tom případě se jedná o snímek, který vás dokáže dostat emocemi, ale stejně tak i akčními scénami, které jsou místy opravdu velkolepé. Krásná scéna ze závěru se šípy je výborným vrcholem, kdy je vidět, že Kurosawa měl po ruce nejen smysl pro výtečný záběr, ale také herce, který dokáže to, co režisér chce. Mifune byl geniální. (16.01.2015)

Tak neviem, príbeh mi pripadal príliš predvídatelný, žiadneho prekvapenia som sa nedočkal, skončil presne tak, ako som očakával. Navyše Kurosawove samurajské snímky sa mi začínajú zlievať, majú rovnakú atmosféru a pomerne rušiace expresívne herecké výkony. Viem, že sa jedná o MacBetha, pre mňa je to skôr mínus, kvôli už spomenutej predvídatelnosti deja. Plusom je stopáž, ďalšiu prehnanú historickú trojhodinovku od Kurosawu by som už asi nerozdýchal. VIDENÉ ZNOVA: Tak nakoniec to Wašizu dokázal a presvedčil ma o hĺbke svojho šialenstva v túžbe po moci. Plusom je rozhodne fakt, že som nedávno videl Wellesovu verziu a kvitujem, že sú tak nesmierne vizuálne rozdielne. (02.12.2009)