Krvavý trón

Permanentně nakrknutej Toširo si celej film vyřvává hlasivky. Je pravdou, že role pána Wašvizdu je v jeho pojetí naprosto démonická. Ale nějak mě to nezaujalo, možná je to dobou, možná stylem Kurosawy, težko říct. Vzhledem k tomu, že jsem u toho třikrát usnul a na počtvrté jsem to konečně dokoukl, tak to vypovídá o tom, že poutavý to v mých očích rozhodně nebylo. Každopádně trojec si to zaslouží. 60% P.s.: Buď měl Toširo malý gatě od pyžama, nebo ho řezaly trencle, jinak si toho nasránka neumím vysvětlit. (17.01.2016)

Tento způsob zpracování Shakespeara zdá se mi být poněkud.... Skvostným! Jen škoda, že nikdo nenatočil japanizovaného Hamleta, když byl Toširó Mifune mlád, neb jeho zdejší hypnotické, zcela totální zešílení je prostě výtečné, stejně jako blesky, které dokáže metat z očí a tváře rámované démonicky zježeným vousem. Překvapila mě i dost velká porce megalomanských záběrů, kdy se třebas po pláni prohání desítky jezdců v plné zbroji na svých komoních, přitom by tu ani nebyl velký rozpočet nijak moc potřeba, komornost je vzhledem k předloze očekávatelná. Sice bych ocenil nějaký ten souboj (jsem zvrhlý bídný červ, ó ano), který by atmosféru ještě víc podpořil, ale i bez něj je to prostě a jednoduše výbornej film, kterému hrozně sluší stylizace do Japonska a jediný důvod, proč Shakespear Macbetha do Japonska nezasadil rovnou je nejspíš ten, že Japonsko považoval za Waleský hovorový výraz pro natvrdo vařená vejce s tuřínem. ♫♪ " Pyšný hrad stál na tomto bezútěšném místě... " ♫♪ (17.05.2014)

Na to, že to je drama se mi to zdálo málo dramatické a trochu nudné, ale jinak byl příběh o krvavém trůnu výtečný. (Doufám, že si moc neprotiřečím :-)) Proroctví se nedá uniknout, i kdž se člověk snaží sebevíc a všechno, co udělá, aby ho vyvrátil pouze vede k jeho naplnění. Tahle drtivá pravda starořeckých tragédií se zrcadlí i v Kurosawově Krvavém trůnu. Film má díky mlze a depresivnímu sborovému zpěvu vynikající chmurnou atmosféru. No a všemu samozřejmě vévodí Jeho Milost Toshiro Mifune. (05.09.2009)

Před lety jeden z mých prvních Kurosawů; v paměti mi uvízla vlastně jen absurdně dlouhá scéna bloudění v mlze, z které jsem řičel nadšením, neb mám úlety rád. Po druhém zkouknutí po letech jsem v pokušení hvězdičku ubrat, protože to pro mě jaksi negraduje – atmosférické, výtvarné i emocionální vrcholy jsou nahloučené v první polovině a nitky vyprávění (linka Wašizuovy ženy, motivace jeho morálního úpadku, probouzející se výčitky, návrat dvojice uprchlíků…) se ztrácejí a zase vynořují ne zcela přesvědčivým způsobem. Pár věcí ale stojí za to – třeba sugestivní výjev se zlomyslným duchem a celý koncept sebenaplňujícího se proroctví, který láká k přemítání o předurčenosti osudu, o tom, co si neseme v sobě a co je nám podstrčeno okolnostmi. No tak dobrá, zůstaneme na čtyřech. (10.09.2014)

Absolutní nádhera. Díky celkovému pojetí se TRŮN, na mém pomyslném stupni vítězů s nápisem Kurosawa, postavil hned vedle Sedmi samurajů. Každý z filmů je zcela jiný, i když mají hodně společného. Zde se odehrává fantasticky nasnímaná stínohra s dokonale podchycenou atmosférou doby, doprovázená syrovou, psychedelickou hudbou. Příběh s excelentními hororovými prvky o marnosti lidského počínání a snažení, neb každý z nás na svých bedrech nese věštbu a osud svůj, marně se točíme dokola, jak pes za svým ocasem, abychom se dozvěděli, co že nás to vlastně čeká. Zatím svému osudu sami a s ochotou pomáháme, vědomě či naopak. A je to vždy žena, ten nejsilnější a nejkrásnější nástroj ďáblův, jež hýbe šachovými figurkami v našich životech, dnes i za pradávný časů, kdy krutosti války byly součástí životů po dlouhé generace. Snad právě proto se lidé v tomto prostředí rádi chopí zbraní, jako je třeba zákeřná zrada. Kurosawa opět nabízí divákovi vše, co ke kvalitnímu a zbytečně nenatahovanému filmovému zážitku potřebuje. (05.08.2017)