Kruh

Zajímavé téma, ale zpracované naprosto nezáživnou formou. Vše dokresluje bezúčelná retrospektiva, která je zřejmě pokusem o dramatické vyznění situací, které jsou v každodenním životě naprosto běžné. Dětské herecké výkony ve vedlejších rolích jsou naprosto příšerné (není to ani herectví, ani výkony), je to buď mluvení jako když dvouleté dítě čte z papíru text napsaný nečitelným písmem, nebo hysterické řvaní, která má za následek, že film místy připomíná splašený roj hyperaktivních blech. Celkově to je hrozná nuda. (19.07.2014)

Příjemný rodinný film pro děti, myšlený možná jako varování malým sportovkyním před úrazem a zbytečným hazardem se zdravím v touze vyniknout. Mám stejně starou vnučku gymnastku a tenhle film oceňuji jako podporu mého výchovného nabádání k opatrnosti, aby se nezranila při tomto krásném holčičím sportu. Nerada bych ji jednou nosila v náručí jako Fanynku její filmová babička Emília Vášáryová. (11.06.2013)

V dětském věku mi to mělo co říct, a to kouzlo vnímám doposud. Je to mj. první film, který jsem viděla, nepočítajíc pohádky. Dokážu ale pochopit, že dospělý, přesycený dnešními propracovanými filmy, v Kruhu nenajde zalíbení. Opravdu to není kdovíjak kvalitní film, je v něm plno pitomostí a technických nedostatků, ale nejen perfektním provedením lze vytvořit pěkné. A co se týče hudební složky, ta je bezpochyby skvělá. (25.08.2018)

Co se snažili autoři filmem říct je zřejmé. Tragédie zasáhne do života holčičky, která ale díky tomu poznává nový svět, ale též top, kdo všechno jsou její přátelé. A objeví i zcela nové. Bohužel je příběh plný nepřesvědčivých epizod z života Fanynky, ale i jejích přátel. Všemu kralují hrozné dětské herecké výkony, kdy děti prostě jen odříkávají text, navíc totálně nelogický. Ani v době před dvaceti lety byste určitě neslyšeli dítě říct: „Děláš jednu hovadinu za druhou." Nebo: „Co jsem to provedla?" A do třetice: „Neboj, nožičky procitnou." Mimochodem, část použité hudby už jsem slyšel v seriálu Náměstíčko. (15.09.2021)

Poslední film Věry Plívové-Šimkové a Drahomíry Králové. Režisérku Plívovou mám odjakživa rád, její filmy mají duši a vždycky nějaké sdělení. Nejinak je to i v tomto příběhu, který vypráví o desetileté gymnastce, které se stane nečekaný úraz a je upoutána na invalidní vozík. Příběh ze života, jako všechny snímky paní Plívové a i když jsou spíše určeny dětskému publiku, mají co říci i dospělým a tato kombinace funguje výborně. Možná občas rušilo pár postsynchronů u některých dětí, ale ne zase nic tak závažného. Krásné role ztvárnily Emília Vášáryová a Jiří Pecha jako babička a dědeček hlavní hrdinky Fanynky. Hudba Petra Hapky byla chvílemi pěkně dramatická a některé ženské chorály jakoby vypadly z dílny Zdeňka Lišky. A ejhle, v titulcích je uveden vedle Petra Hapky i Zdeněk Liška jako autor archívní hudby! Je vidět, jak Petr Hapka z jeho zkušeností čerpal a jakým byl jeho věrným žákem. Překrásné! Kamera Juraje Šajmoviče taky klasa. Celkově na mě film působil velmi příjemným, až melancholickým dojmem. Důstojná tečka za tvorbou Věry Plívové-Šimkové. (12.09.2021)