The Moon Over the River
Réžia:
Václav KrškaKamera:
Ferdinand PečenkaHudba:
Jiří SrnkaHrajú:
Zdeněk Štěpánek, Zdeňka Baldová, Dana Medřická, Jiří Plachý st., Eduard Cupák, Blanka Waleská, Václav Vydra ml., Eman Fiala, Helena Krtičková (viac)Obsahy(1)
Jeden z mála dokladů, že i v tuhých 50. letech vznikaly jiné, apolitické filmy, byť z dnešního hlediska možná zcela vyšeptalé, s teatrálním přednesem. Fráňa Šrámek poskytl námět k nostalgickému ohlédnutí dávných spolužáků na jednom abiturientském sjezdu, kteří zjišťují, jak jim život neplodně proklouzl mezi prsty. A ani nemají šanci vymanit se z maloměstského sevření. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (75)
Vrchol českého impresionismu? Ne-e. Jen nudné a sentimentální rádobysymbolické blábolení (pojmenovali byste jednu hlavní postavu Roškot a druhou Hlubina? spisovatel, který neumí svým postavám dát inteligentní jména, neumí vůbec nic...). Nejvíc mně na tom štvala plochost a nepromyšlenost postav i prostředí, které ještě zdůrazňuje teatrální Cupák (jinak skvělý herec) a prázdně tlemící se Medřická (kterou jinak nesnáším), stejně jako rozjařeně veselí představitelé starší generace (Štěpánek / Vydra) - ovšem kde nic není, ani smrt nebere. Měsíc nad řekou - hra - je možná nejpřeceňovanější dílo české literatury, v téměř doslovné filmové verzi stejně debilní, jako na prknech znamenavších svět. ()
Alternativní šrámkovská látka Krškovy režijní filmografie dále rozvíjí písecký genius loci. Rozporně interpretované mládí konfrontované s dospělejším a zralejším pohledem na svět určitě neprohrává, ale mluvit o jeho triumfu by také nevystihovalo skutečnost. Prolnutí mládí (Cupák a o poznání starší Medřická) je tedy konfrontováno s rozvážným romantismem stárnoucího věku, jak jej ztělesňují dva velikáni českého divadelního i filmového panteonu Jiří Plachý a Zdeněk Štěpánek, resp. Zdena Baldová. Schopnost radovat se z předností všedního dne a nezapomínat přitom na ta dávno rozeplá křídla zašlých jinošských let není protiřečivou. Se znalostí dějin druhé poloviny dvacátého století bychom měli tento levně napadnutelný postoj více doceňovat. Více doceňovat znamená zraleji myslet, cítit, rozvažovat, hloubat. Být opravdu sám sebou v souladu se sebou samým. Tato šrámkovská sófrosyné (uměřenost) opravdu není to nejhorší, co v životě můžeme potkat. Zajímavých srovnání tohoto druhu, setkávání s rozvážnou statečností, v životě vlastně nikdy není dost. A klidně přitom může zpívat splav ve stříbrném světle naší jediné planetární oběžnice při otevřeném podvečerním okně. Proč ne? ()
Sympatičtí, sebevědomí herci zahráli něco, co se mnou vůbec nekomunikovalo, vadila mi ta básnická přečůrákovanost, ten krasožvást. Věděli jste například, že když Goethe napsal Utrpení mladého Werthera, tak že se v Německu stalo modou opustit život předurčených povinností sebevraždou, třeba kvůli nenaplněné lásce? Paradigmata a životní postoje z dávno zašlých časů - a co my s nimi? Nikam už se nám tu nevejdou. ()
Krškův majstrštyk, kterému čím dál víc rozumím, jak stárnu. Příklad dokonalého souznění režiséra s autorem dramatu. I hudba je kongeniální a dnes už vlastně klasická. Nesnáším fráze typu "herecký koncert", ale u tohoto filmu mě nic výstižnějšího nenapadlo. Velmi souzním s komentáři: articsky, farmnf ()
Dnes už patrně minuly doby, kdy Fráňu Šrámka četl každý gymnazista. Upřímně řečeno jsem se o to před několika lety coby gymnazista pokoušel. Ne snad z toho důvodu, že bych právě slyšel všechny zvony světa, ale proto že jsem pročítal svou oblíbenou 1. polovinu 20. století. Stříbrný vítr jsem po padesáti stranách zavřel (což nedělám až tak často). Divadelní hru Měsíc nad řekou jsem přečetl celou, ale výsledek byl opět rozpačitý. Byla sice celkem dobrá, ale zase ne tolik, aby mi přišla výjimečná. Následně jsem došel k rozhodnutí, že buď mizerně deklamuji, anebo jsem cynik, v lepším případě ironik. Potom jsem krátce po sobě viděl oba Krškovy filmy (ovšem ne poprvé). Teprve tehdy jsem Šrámka plně docenil. S jeho dílem je opravdu potřeba zacházet velmi jemně. Krška z něho vybral vhodné motivy, které vystavěl podle vlastních představ a pocitů. Stal se tak druhým autorem díla, ale zároveň svou lyrickou jemností plně vystihl Šrámkův odkaz. Ovšem dominantní složkou jsou herecké výkony. Hlubina, starý pán s mladistvými ideály, opět přesný Zdeněk Štěpánek (i když je poznat, že by mu spíše slušel orel v letu, než s ustřiženými křidélky). Roškot má v sobě více furiantsví i sentimentu, Jiří Plachý i na malé ploše dokládá, jak výjimečným hercem byl. Zdeňka Baldová dovršila galerii filmových maminek, paní Hlubinová svou starostlivostí a obětavostí vyjadřuje to, co mohly prvorepublikové role jen naznačit. Šrámkovým zosobněním je Slávka, která si náhle uvědomuje ztracené mládí, právě v této scéně nejpřesvědčivější Dana Medřická, silně citová a přitom nohama na zemi. Šrámkovsko lyrický Eduard Cupák přesně ve službách textu i námětu jako svorník mezi generacemi. Někomu může Měsíc nad řekou připadat jako divadelní hra bez výrazného použití filmových prostředků. Zcela určitě, ale představuje to, pro co mě napadá pouze sousloví herecký koncert. Zkrátka pokud by se mnou stál u okna nějakého píseckého domu pan Šrámek možná bych viděl jen komín, ale s panem Krškou jsem viděl i měsíc nad řekou. ()
Reklama