Svědomí

V rozmezí let 1946 až 1948 natočili domácí tvůrci několik pozoruhodných psychologických dramat na téma chování člověka ve vypjatých životních situacích. Vynikala profesionalitou, závažností myšlenky a srozumitelností pro nejširší divácké vrstvy. Nezávislost příběhů na době vzniku z nich činila díla nadčasová a to se jim v poúnorovém kvasu stalo osudným: doba naopak žádala náměty ryze současné. Film režiséra Jiřího Krejčíka Svědomí je studií nitra muže, který při jízdě automobilem se svou milenkou zavinil tragickou nehodu a z místa činu zbaběle ujel. Dlouho bojuje se strachem i svědomím. Rozhodujícím motivem pro dobrovolné přiznání je až pohrdání vlastního syna. Velkou hereckou příležitost zde získali především dva interpreti, na něž film později neprávem zapomínal. Postavu slabošského úředníka ztvárnil Miloš Nedbal, pro něhož to byla výjimečná (a svým způsobem i životní) role. Milenku, která nepřímo zavinila jeho trpké morální váhání představovala třiadvacetiletá Irena Kačírková. Ta se na filmovém plátně znovu objevila až za dlouhých šest let, kdy se zcela změnila koncepce české kinematografie. Podobný osud potkal i režiséra Krejčíka, který další celovečerní film vytvořil teprve o čtyři roky později (ideologicky vykupitelské budovatelské drama Nad námi svítá). Navzdory vyřčeným komplikacím a následkům vzniklo tehdy ojedinělé dílo, jehož nesporné kvality spočívají v jednoduchosti a syrovosti zobrazovaného tématu. (02.11.2008)

I když jsem tento film viděl cca jako desetiletý, zapůsobil na mne tak, že si ho stále pamatuju. Nehoda, boj otce se svým svědomím, boj o důvěru svého syna, stále větší úsilí se nezhroutit. Nakonec to přiznání může působit jako vysvobození. Film s takovým tématem a přitom nemoralizuje. Podepisuju komentář NinonL. Jen cynismus nedovoluje tvořit takové filmy dnes. Čímž zároveň odpovídám i těm, kteří neváhali a proměnili komentář v politické bojiště. Kolik tedy takto důležitých a silných filmů vzniká v době tvůrčí svobody. V porovnání s tím, co se může, je to, co se v kinematografii realizuje, tristní. (13.10.2017)

Krejčíkova definice svědomí je jednoduchá a čistá. Následují SPOILERY: Čest a bezúhonnost jednoho muže, říkejme mu Karel, je jednoho dne vystavena příležitosti, která dělá zloděje. Rozuměj krásné mrše, kterou není třeba nijak zvlášť přemlouvat. A veškera proklamovaná a do té doby dodržovaná morální pravidla se roztékají s živočišnou touhou v  potu a dalších tělesných tekutinách. S tímto zaškobrtnutím  by si však Karel a jeho od této chvíle už jen "čest" zřejmě bez problémů poradili jako s otravnou bzučící mouchou, kterou lze jednoduše odehnat. Na scénu však záhy přichází mnohem těžší kalibr a když se svou chvilkovou "milou" srazí automobilem malého kluka a z místa nehody ujede, inu to už se  moucha mění ve řvoucího tygra s drápy zatnutými do masa a drásá a drásá.  Ale i s tygrem by si po přiznání manželce a s její podporou nakonec Karel "poradil". Nemít synka, jenž na něj vzhlíží a při zjištění, že jeho božský otec je zbabělý křivák, mu nehodlá odpustit. Karel tak konečně svému svědomí podlehne a v očích svého syna se opět stává hrdinou... Lehce ironizující parafráze zápletky i rozuzlení, ale jsem rád, že nepíšu komentář hned po projekci. Emoce, které ve mně tenhle film vzbudil, by se zřejmě docela vulgarizovaly, nikoliv jen chladně ironizovaly. Krejčíkovi se dokonale podařilo vystihnout konflikt  společensky propagované morálky a vlastní zkušenosti s morálním dilematem.  A ve své podstatě obnažil i to naše lidství, jenž mívá spoustu přívlastků a ty negativní dokáže téměř každý z nás jednoznačně odsoudit či se od nich distancovat. Minimálně do doby než pohlédne do zrcadla ... Dlouho jsem přemýšlel o všech aspektech a morálce osob v tomto příběhu a nakonec můžu říct, že nechci soudit a nebudu žádného z nich. Ač jsem fandil oné naivní spravedlnosti, společenské normě či chcete-li obecným principům morálky, tak chápu z pohledu člověka, tedy té subjektivní roviny  i tu krásnou mrchu Kačírkovou, která zřejmě jednala na první pohled nejpodleji, chápu manželku, která se cítí zrazena až prozrazenou nevěrou svého muže a nikoliv jeho útěkem od zodpovědnosti za fatální nehodu a konečně chápu i samotného Karla, který  čelí dosud nepoznané životní situaci. Pohled do očí obviňujícího potomka je pak krásnou představou konečné katarze našich strastí s vlastním svědomím, ale kapku naivní, bohužel. Za sebe jsem ale moc rád, že Karlovi to stačilo. Krásný film a pět rukaviček zapomenutých v hotelu. (23.05.2021)

Výborné a nadčasové drama režiséra Jiřího Krejčíka, které je po "Vyšším principu" asi jeho nejlepším a nejzávažnějším dílem. Film nejenom o otázkách morálky, svědomí i rodičovské "autority". Možná nejvýraznější a životní role pro Miloše Nedbala, kterému ale více než zdatně sekundují i další. Skvělá kamera i hudba a ze začátku zdánlivě všední příběh se postupně změní ve vypjaté psychologické drama, které diváka zcela pohltí až do důstojného finále. Na tom rčení, že děti bývají dost často morálním obrazem rodiny asi něco pravdy je. Opravdu režisérův majstrštyk, jenže brzy přišel "vítězný" únor, československá kultura se vydala do období temna a přetvářky a o další potencionální filmové skvosty jsme byli bohužel na dlouhou dobu ochuzeni. (26.11.2018)

Hlavná postava je značne ambivalentný 40-ročný chlapík, zamestnanec poisťovne. Má už čo-to za sebou a tak sem tam nejaký ten podvod vo firme nepovažuje za nejaký morálny prešľap. Lenže padne raz kosa na kameň a stane sa niečo oveľa, oveľa horšie niekde pri Ostrave. Ešte predtým ale jeho poctivý synak rozbije v škole sochu a neprizná sa... a tak sa začína cesta za záchranou nielen jednej mladej chlapčenskej duše... maximálne uveriteľná, prekvapivo nič neprikrášľujúca, len si tak človek povzdychne, že dnes by boli akékoľvek dilemy, riešiace sa v mysliach postáv filmu, pre drvivú väčšinu ľudstva absolútne smiešne. (09.07.2018)