Polnočná omša

Čeští a slovenští tvůrci vytvořili společně mimořádné dílo. Psychologické drama, při kterém si v určitých chvílích říkáte:klid, vždyť je to jen film. Jeho emocionální náboj je co chvíli před explozí. Již v úvodních scénách, kdy sledujeme úchvatnou zasněženou krajinu, je cítit chlad pod povrchem. Sníh a zima dotváří už tak mrazivou atmosféru. A jakmile vidíte scény odstřelu civilistů - mužů, žen i dětí, pronikne mráz až na kost. Padne poslední odsouzenec do sněhu mezi již zmrzlé mrtvoly od předchozích poprav, ze země se zvedne děvčátko a křičí: ,,Mamička, mamička!" Zatímco se jej pokouší zastřelit člen gardy ( a bratr chyceného partyzána), uvědomíte si onu skutečnou zrůdnost války. Zbývající část pochmurné balady zobrazuje střet dvou světů - slovenského a německého, partyzánského a kolaborantského, vojenského a civilního, křesťanského a říšského. Jak cenný je pro člověka život? Stojí za zradu? Lze odpovědět snadno, pokud nejsem v situaci volby: život-smrt? A lze vůbec věřit někomu? (23.08.2011)

Tolik zla, hrůzy, strachu, úzkosti a napětí nacpat do příběhu, který se odehrává během Štědrého dne roku 1944 jsem musel rozdýchávat. Strašlivé zlo, boj o přežití za každou cenu a naprostá ztráta lidských hodnot, scény, u kterých tuhne krev v žilách. Nebudu rozpitvávat děj, tohle je brutální drama, které předčí snad i Krejčíkův předchozí Vyšší princip. Atmosféra by se dala krájet, herecké kreace neskutečné (tohle je vrchol, co se dá všechno zahrát a je zbytečné někoho vyzdvihovat, z těch všech výkonů mrazí), strach číhající z každého záběru. Strach, strach a zase jenom strach. A do tohoto skličujícího pekla hraje jako paradox vánoční hudba Zdeňka Lišky. Neuvěřitelná kombinace, o to více ještě umocňující krásu vánočního období v době odporného bestiálního vraždění. Lišák to prostě vždycky uměl, vzpomeňme třeba Spalovače, kde použil podobný kontrast. Polnočnou omšu jsem viděl poprvé někdy před dvaceti lety, potom asi před rokem a potřetí teď a musím říct, že každý další zážitek z filmu se pokaždé stupňuje. Jiří Krejčík byl puntičkářský režisér, který si potrpěl na sebemenším detailu, z herců vyždímal vždy maximum a proto je to ve výsledku sakra vidět. Ve svém úsilí a pečlivosti natočit věrohodný film z jakékoliv doby mě hodně připomíná Františka Vláčila, oba dva byli naši největší režiséři, nikdo netočil filmy jako oni. Klobouk dolů. Ještě bych zmínil, že se snímek natáčel na formát Cinemascope, to znamená absolutní vizuální krásu. A když si kameraman Rudolf Stahl mladší zaostřuje různé detaily a záběry, potom nezbývá tenhle klenot zařadit do kategorie filmů, kde pětihvězdičkové hodnocení nestačí. (27.04.2021)

Moderne a bezchybne napísané. Otvorené konce obrazov vyvolávajú v divákovi zvedavosť, vďaka čomu má film výborné napätie. Je to odvyprávané bez jediného zbytočného momentu. Réžia subtilná. Veľké celky a pole ostrosti ako od Wellesa dovoľujú Krejčíkovi stavať hercov do hĺbky mizanscény a vytvárať premyslené a výtvarne pútavé kompozície. Jeden z najlepších filmov o Povstaní 1944 a farskej republike. (19.09.2012)

Dokonalá ilustrace toho, jak Němci dovedli terorizovat obyvatelstvo, jak dokázali rozeštvat rodiny, dotlačit lidi do kritických rozhodnutí, život nebo smrt, zrada nebo smrt celé rodiny. Je to dobře natočené, hnus, hnus. Závěr opravdu mrazivý. Nebýt příšerné kopie bez českých titulků (německy neumím), dal bych i plný počet. 80% (23.05.2016)

Slovenské drama zasazené do období Štědrého dne 1944 sice rozhodně nezapře původ v divadelní hře, ale jako psychologická studie několika lidí s nelehkými dilematy funguje více než dobře. Režisér Jiří Krejčík si k realizaci přizval celou řadu českých spolupracovníků (i pár českých herců), takže je to jeden z mála opravdu československých filmů. Samostatnou pochvalu jako obvykle zaslouží i skladatel Zdeněk Liška, který tu moudře vycítil, že méně je někdy více. (12.05.2020)