Božská Ema

JIří Krejčík je pro mne příkladem filmaře, který dokázal, že se normalizace dala přežít a nezkurvit se. Pravda, natočil toho tím pádem méně, než by si zasloužil, ale pokud se k režii dostal, byla z toho zpráva o době a mravech. Anebo jednoduše jen kvalitní film či televizní inscenace, na které se dá stále koukat. Sám si pochopitelně na působivost Božské Emy na přelomu 70. a 80. let nevzpomínám, protože jsem v té době byl dítě a film samotný jsem viděl tuším až po roce 1989. Paralely s perzekucí umělců a nezávislých osobností komunistickým policejním režimem jsou zcela evidentní, i když člověk znalý normalizačních reálií musí zaznamenat, oč civilizovanější a korektnější byla o 60 let dříve policie zpuchřelé monarchie v posledním tažení. Ale upozornit na tento trapný fakt bylo nepochybně jedním ze záměrů autorů, Krejčíka a Mahlera. (06.01.2008)

Film mi několikrát utekl a jelikož paní Božidaru i pana Mahlera (o ED ani nemluvě) velice mohu, byl jsem dost natěšený. Paní Beňačková zpívala opravdu báječně a herečce se to dalo věřit. Pan Kukura se k divě nehodil – celou dobu jsem se nemohl zbavit pocitu, že myslí na paní Zagorovou (Trhák). Trochu jsem se styděl za ztvárněnou konspiraci a žádost velitele celníků o potvrzení „zásluh“. Svojí nerozhodností ji totiž dostal do maléru, protože tehdy ji mohl říci, že je ten, který má kožíšek převzít... Stejně to celé bylo nedomyšlené, protože důstojník byl tehdy někdo a nesměl nést zavazadlo. Jak by asi vypadal couraje po perónu s koží?! Z díla mám rozpačitý dojem – hezky to popsal kolega raroh se kterým nelze než souhlasit. Film, alespoň dle mého názoru, diváka nepřevedl z davu těch, co ED neznali do tábora jejich fanoušků. Škoda, ale sláva, ED mohla dopadnout jako pan Dvořák ve filmu Americké dopisy, co bych ji (ani nikomu jinému) z duše nepřál. (30.10.2015)

Obrazy ze života Destinové s tváří Turzonovové podle Mahlera. Takto si kritické roky z počátku 20. století vyložil Krejčík. Oslnivá koláž z nejslavnějších rolí v nejlepších kostýmech je chytře vložená na počátku celého vyprávění, jeden triumf střídá další a další. Ema zpívá, operní domy ji milují. Ale ona chce domů. A to se jí stává osudným. Národní divadlo jí nepřeje, přichází zákaz Prahy a konec milostného poměru. Pád velké divy hraje Božidara s vědomim velkého emočního vypětí a přesto nepřehrává, velice přirozeně se pohybuje v secesních róbách, v obyčejných šatech, hubuje i flirtuje a co je hlavní, skvěle markýruje na Beňačkovou. Kultura, Kopecký a Adamira vhodně sekundují. Jakoby to celé ale nebylo důležité. Hlavní jsou Eminy manifestační koncerty po zemích českých s českou hudbou a tak zní repertoár naší kultuře polik povědomý a drahý v kombinaci s ideálním zasazením do přírody odpovídající námětům že Škroupa, Smetany nebo Dvořáka. Obrazy soustředěné na symbolický rám tváře Emy v širokém klobouku, jejíž pád jde ruku v ruce s pádem monarchie. Silný film, pocitový manifest. Srovnatelný jen se Lvem s bílou hřívou. (05.03.2009)

Za velkou louží zasypána plátky růží, domovině své však talentem překáží. Plna síly, stranou kamenných vitráží, odhodlána pět árie věhlasné, pod nebeskou modří. Srdce bije na poplach, přetavit petlice politické. Mé obecenstvo, národe, porozuměj krvi mé, nedovol roztříštit touhu pletichami, tonout opery divu v úloze nevděčné. (30.10.2015)

Je vidět, že i za tuhé normalizace se při troše (spíš asi hodně) snahy dal natočit kvalitní vážný film bez jakéhokoli budovatelského podtextu. Navíc jsem se díky němu zase trošku vzdělal v české historii. I přes některé nudnější pasáže se přikláním ke 4hvězdičkovému hodnocení, Božidara Turzonová byla velmi přesvědčivá a operní árie krásné. (TV) (14.02.2013)