Wonder Woman 1984

Když má komiksové dobrodrůžo v nadpisu rok 1984, tak, v kontextu s dnešní dobou, očekávám přeci jenom nějakou stylovou dobovku s hudbou z té doby a pěknou osmdesátkovou atmosférou. Tady nepřišlo ani jedno, naopak tu tvůrci připravili klasickou komiksovou, mega barevnou a mega digitální, záležitost. Navíc s jedním obrovským problémem. Na to, jaké blbosti komiksovky umí být a přesto nás dokážou bavit, musím konstatovat, že tenhle film je fakt kardinální blbost. Vrcholem všeho je závěrečný pumping proslov slovutné Amazonky, která působí, jak kdyby mluvila k celému národu a přitom si tam mluví jenom sama pro sebe. Navíc mě docela vytočilo, jak tu v jedné scéně hrál legendární motiv skladatele Johna Murphyho k filmu Sunshine. To bylo nezbytné? Šílená recyklace, pod kterou je navíc podepsaný Hans Zimmer? To se teda nepovedlo. (16.04.2021)

// Skoro až donnerovsky natočená komiksárna, kterou táhnou především Gadot s Pinem, a sráží tradičně špatní záporáci a někdy až zbytečně laskavé kecy postav. Atmosféra osmdesátek je fajn, stejně tak odkazy na původní komiksy, chybí tomu ale lehkost a nějaká výraznější scéna jako byly zákopy v jedničce. 6/10 P. S. nejlepší scény jsou ty, ve kterých hraje hudba z Man of Steel a BvS (27.12.2020)

Pokus o zopakování totožného postupu v jiné retro době dopadl polovičatě. Ať už se hlavní scénárista prvního dílu Allan Heinberg dobrovolně odklidil k seriálům nebo se nepohodl s dalšími tvůrci, u pokračování už jeho jméno nefiguruje a je to znát. Ingredience jsou totiž stejné, ale jakási středová nit, která z dobrodružné pohádky udělala legendární podívanou, tentokrát chybí - a nebo je zašmodrchaná. Nebudu lhát, vážím si staromilské první poloviny, která se chová tu jako Superman od Richarda Donnera, tu jako fantasy béčka téže doby (myšleno v dobrém). Ani tentokrát se zbytečně nestaví propojené vesmíry, jen se jde po cestě komiksů tím směrem, kterým mířily před desítkami let v papírové i celuloidové podobě. A většinu času funguje i v navázání na válečné hrátky, protože jestli má někdo chemii téměř atomovou, jsou to Gal Gadot a Chris Pine. Jak se člověk přenese přes to, že se někdo objevuje v cizím těle a jak je s oním tělem poté nakládáno, zůstane sladkobolná, rozpačitá, ale přesto opravdová a uvěřitelná romantika, kde věřím každému slovu a při libovolně plačtivém prohlášení typu "Už nikdy nebudu milovat," ukápla nejedna slza i mně. Tím ale končí největší pozitiva a se zbytkem si nevím rady. Nemám problém s náturou a směřováním dalších postav, protože i to spadá do obrázkové tradice, ale nevím, proč je Pedro Pascal silou tlačený do módu Rock Me Amadeus a proč je ho v ději asi tak o třicet minut více, než by bývalo stačilo na bohaté prokreslení jeho motivace. Stejně tak časté "vychovávání" diváka je do očí bijící a morálních pouček na téma gender nebo consent mohlo být méně nejen kvůli tomu, že sem žánrově nepasují, ale protože jsou téměř polopaticky servírovány přímo do kamery. A konečně to nejtrestuhodnější. Finální souboj a co z něj vzejde je nejslabší částí filmu, která jak kdyby byla přítomna jen kvůli nutnosti se jakkoli se zápletkou rozloučit. Akce je banální a kvůli šeru neviditelná, závěrečná morální lekce nelogická, kostýmy a masky vůbec nefungují a hlavně se v tu chvíli jde k půl třetí hodině stopáže a jakkoli jsem se u filmu bavil, tohle rozhodnutí nic nestříhat nechápu ani trochu. Patty Jenkins podlehla velikášskému syndromu a Wonder Woman hlavně proto musela na završení trilogie zapomenout. (19.07.2023)

Koukám, že tentokrát má podpatky ještě vyšší než v minulém kostýmu. (Ne, kecám, podívala jsem na boty z prvního filmu a jsou stejně stupidní.) Jinak jsem aktuálně od Patty Jenkins viděla tři filmy a všem třem jsem dala odpad, takže si začínám říkat, že možná úplně nemám ráda styl Patty Jenkins. A co mě rozčílilo úplně ultimátně, že mají k dispozici Hanse Zimmera a stejně si pro nejzásadnější momenty půjčují Adagio in D Minor (alias The Surface of the Sun) od Johna Murphyho. Ať si vymyslí vlastní hudbu a nechají moje nejoblíbenější existenciální zombie sci-fi a jeho vesmírně nádherný soundtrack na pokoji. (28.12.2020)

Wow! A to jsem si myslel že hůř než v BvS a Justice League už to nejde. Neuvěřitelně debilní a nefunkční film, je nepochopitelné jak tohle mohlo už na papíře připadat komukoli jako dobrý nápad. První WW mě docela bavila až na ten praštěný digitální závěr, ale tohle je kompilát všeho co DC dělá na svých komiksovkách špatně, a navíc jako bonus to nemá tu adekvátní hodinu a půl, ale o hodinu víc... a to tu přitom záběrů na nohy a zadek Gal Gadot je míň než v jedničce, navzdory tomu že to jediné by snad mohlo dokázat existenci těchto filmů ospravedlnit. I ten Green Lantern byl lepší, ten se o nadsázku a odlehčenost snažil aspoň trochu konzistentně, kdežto tady se na základu příběhu o kouzelném šutru který plní přání a spider-manovité holce v klaunských hadrech pokouší budouvat jaksi epické drama, dojemné, emancipované, uvědomělé, s drsnými tématy s hromadou mrtvých lidí a blížící se jadernou apokalypsou. Výsledek bolí tak že už to ani není směšné. A k tomu se sem časem propadl úplně zbytečný Chris Pine, který se na moderní svět tváří občas jako by se v něm narodil, a občas jako by do něj přišel přinejmenším z pravěku. Marvelovky taky nejsou žádné veledílo, ale po tomhle se mi po tom Kapitánovi Amerika fakt stýská. 3/10 (29.12.2020)