Vtedy v Hollywoode

Postupná zahleděnost do sebe sama se mi zdála nasměřovaná ke katastrofě. Po mnou obdivovaných a perfektně vyvážených Panchartech začal Tarantino opatrně zdržovat už v Djangovi, aby v Osmi hrozných zasekl lehce přes míru a zachraňovali ho hlavně herci a slušná míra napětí. Vidina dalšího filmu olizujícího délkou třetí hodinu, tentokrát navíc v poctě zlatým časům a dobrovolně se předem omlouvající za nediváckost, mě proto lákala jen velmi opatrně. Právě v tom, jak moc jsem se pletl, se ale nakonec skrývá největší překvapení. Než by se klasicky zaobíral nekonečnými konverzačkami se autor raději křehce vyznává z lásky na sto a jeden způsob. Na rozdíl od leckterých svých starších počinů se nechvástá vlastním umem, on opravdu jen a pouze vzdává z plných plic poctu umu jiných a nechce nic víc, než se do šedesátek vrátit, rochnit se v nich a zkrátka pocítit zase ono bezbřehé okouzlení filmem a televizí, které přináší jen nejranější mládí. Takže i když mi přestřelená délka přijde jako frajeřina z principu, už protože se žánrově rozkračuje jen trochu narychlo a naoko (stačí si zkusit sám pro sebe převyprávět linku Sharon Tate), úsměv se mi dral na rty neuvěřitelně často. Téměř herní koncept zatnutí drápů do milovaného světa či období, kde si odvyprávím "to svoje", by se mohl teoreticky stát cílem pro nespočet dalších režisérů, ale něco mi říká, že by si na něm spousta z nich poslepu vylámala zuby. (22.08.2019)

"Zatřes s ním!. Ráno jsem mu vymrdala mozek z hlavy." Miluju filmy. Samozřejmě ne tak moc jako Kentán z Tarantinova, takže jsem zdaleka nepochopil všechny odkazy, kterejma film zahltil. Prostě film je to hrozně pomalej, divák přesto nestíhá vnímat všechny vykutálený podněty a čas přitom letí neskutečně svižně. Při sledování jsem navíc nasál tak neskutečnou atmosféru šedesátek, že jsem se poté odmítal vrátit do reality. Tradičně se mi to povedlo až na druhej pokus, protože při odpanění Hollywoodem jsem měl v hlavě jen skvělýho kámoše Cliffa, stopující Prcinu, obšourníkovu barbie Sharon, pinďoura Bruce Leeho a samozřejmě plamenomet do každý rodiny. Až při druhým setkání mi došlo, jak moc je to skvělej film. (05.10.2021)

Asi jako kdybyste pustili Avengers: Endgame někomu, kdo nečetl žádné komiksy a neviděl předchozí marvelovky, a čekali, že ty tři hodiny bude slintat blahem. Tarantino mnohokrát avizoval, že je Tenkrát v Hollywoodu poctou padesátým a šedesátým letům, jíž si víceméně točí pro sám pro sebe. Výsledek ale na tyhle propriety spoléhá do takové míry, že nezbývá moc času na klasickou „tarantinovskou zábavu“, jíž je v těch 162 minutách maximálně půl hodiny. Nechci tím říct, že by to celé nebylo parádně zahrané i natočené, a že jsem si to většinu času neužíval – na to je Quentin až moc zručný a Pitt s DiCapriem si to dávají od začátku do konce. Dvouhodinové čekání na finále ale klidně mohlo být poloviční a nic by se nestalo, což z Tenkrát v Hollywoodu dělá minoritní fan service na jedno podívání. Jako proč ne, starší generace si taky zaslouží svůj nostalgický epos. Trochu sobecky jsem ale od Tarantina čekal mnohem víc! (7/10) (10.08.2019)

Ať nad tím filmem přemýšlím jakkoli, paradoxně jsem se nejvíc bavil tím, jak mě snímek nijak zvlášť nebavil. :o) Spousta ztracených existenci ve Cesmínovém lese, mnoho filmových narážek, z nichž 90% jsem učro nepochopil, ale ty, co jo, mě bavily (Corbucci, sranda á la Bud Spencer z Bruce Leeho, Reinlova západoněmecká verze Jamese Bonda). I přes častou nudu film plynul, občas tu víc, tu méně zaujal a mířil k vynikajícímu finále, který jsem si, jako člověk obeznámený se společenskými souvislostmi, užil. Docela to šlo. A to mi v současné době, kdy Tarantinovi filmy mají sestupnou tendenci, přijde jako solidní hodnocení mého víceméně spokojeného zážitku. 70%. (19.08.2019)

V jednotlivostiach lepšie ako v celku. Presvedčivé oživenie konca 60's v spôsobe, ako ani nemuselo toto obdobie naozaj existovať, ale v akom si ho pamätníci, ako vtedy 6-ročný Quentin, chcú pamätať (niečo na spôsob ako si dnes mýtizujeme divoký západ skrz westerny), Caprio/Pitt výborný v tak vzájomnej interakcii ako i v sólo scénach, tradične výborný hudobný doprovod. Čo ovšem u mňa škrípalo bolo to prepájanie filmového/TV priemyslu, ruka v ruke s obdivnou reimagináciou niektorých konkrétnych filmov či seriálov (napr. zasadenie Capriovho Ricka Daltona do seriálu, ktorý je jasnou upomienkou na tento skutočný seriál - Lancer - z ktorého vo Once Upon a Time in Hollywood sú využité aj postavy, ktoré tu stvárňuje Luke Perry či Timothy Olyphant) s reálnymi udalosťami okoloho Mansonovho gangu a tragického osudu Sharon Tate. Samostatne obidve tieto polohy fungujú výborne, vo vzájomnom spojení to preskakovanie nemá tú príznačnú ľahkosť. Vedel by som si predstaviť skôr dva samostatné filmy, jeden ako režisérov loveletter k milovanej fimovej/TV produkcii jeho detských rokov a ku tomu ako kontrast spracovanie hrôzy onej noci v rezidencii Polanského a Tate, kľudne aj v štýle, ktorý je Tarantinovy vlastný. Ale možno práve ten chystaný nový dlhší zostrih, ktorý Tarantino plánuje pred uvedením do distribúcie, tento v mojich očiach zatiaľ neduh porieši spôsobom, že tieto dve polohy filmu budú spolu koexistovať v lepšie fungujúcom celku. Uvidíme v auguste...7/10 (30.05.2019)