Papírový dům (Netflix verze)

Už v půlce první řady mi bylo jasné, že seriálu budu muset odpouštět a že má nakročeno propadat přemíře patetických scén. To je do příběhu zakódované tím, že v jádru seriálově neobšírný námět přepadení musí scénář protahovat zvraty, provázenými mimořádným emočním vypětím všech zúčastněných stran. K odpouštění mě vedlo všechno ostatní, ale i tak počítám s tím, že nadsazené maximální hodnocení by neustálo podle mě nevyhnutelnou degradaci diváckého zaujetí dalším, šablonovitě přejatým počínáním party během příští akce. Takže s tím, co vím o dramaturgii na základě prvních dvou řad, se do třetí s velkým očekáváním nehrnu, v čemž mě utvrzují recenze 3. i 4. sezóny. Že je způsob uzavření 4. sezóny popisován jako „predictably unpredictable cliffhanger“ (Netflix's The Money Heist Part 4 (Spoiler Free) Review; Ambarish Deshpande, 4. 7. 2020; https://www.reelanarchy.com/netflixs-the-money-heist-part-4-spoiler-free-review/), asi v ne tak vyhroceném smyslu vystihuje základ celku. Dynamika zvratů i jednotlivých dramat v druhé řadě akceleruje, srdce vnímavého diváka tluče s postavami a je mu až trochu trapně, jak snadno si ho parta podmaňuje v oblasti všeobecně platných a prožívaných momentů, kdy se o sebe nepřiznaně bojíme, křivdíme si, konkurujeme si, nerozumíme si... Přes enormní nadsazenost zápletky jsem se přenesl a přijal ji za esenciální, i když jsem se například divil rukojmím, jakmile ani jednoho z nich nenapadlo během ozdravné procházky na střeše sundat si masku a zkusit vyvolat vzpouru právě tam. / Odporná postava ředitele státní tiskárny bankovek a cenin coby typické antidarwinistické verze kapitalisty, ušmudlaná vzezřením i vystupováním, obludně slabošská, levně manipulativní, otravná a slizká, doplňuje celkové podprahové sdělení, problematizující principy panujícího společenského zřízení. Kritika nasvěcuje principy jeho fungování z hledisek plně doceňujících pochybný i nahodilý charakter zdánlivě samozřejmé nadvlády nám vštěpovaných hodnot, falešně zdůvodňované společným zájmem. Ředitel je nekonečně ubohý, citově mělký a svými „normálními“ privilegii paralyzovaný řešit diskomfort jinak než úlisným a nevybíravým delegováním. Možná největším přeháněním příběhu je to, že ho někdo nezabil. Zároveň vyvstává otázka, může-li moc vymáhající toto uspořádání vyjadřovat něco jiného než námi připouštěný, a proto na úrovni permanentní hrozby tiše vládnoucí útlak, plynoucí z prostého chápání faktu, že pravidla tvoří ti, kterým nahrávají, a ti mohou v doprovodu legality podnikat kroky jiným zapovězené: rozhodovat o hodnotě práce, tisknout peníze, vykazovat své vlastní zájmy jako veřejně prospěšné pomocí mediálního aparátu, švindlovat proti nepřívětivosti přírodního výběru zotročujícími transakcemi... Asi každý brzy vidí, že zatímco Ricardo (Denver) k Monice patří, ředitel by si u ní ve světě reálných schopností a zásluh ani neškrtl, protože k ní nelícuje vším tím, co je zač fyzicky i psychicky. / Ohromila mě brilantní práce s rukojmími, jejichž systémově přehlížené civilní „zlo“ čím dál účinněji devalvuje děsivost přepadením nastoleného násilí. Co je tady oficiální zločin násilného převzetí tiskárny peněz proti zálibě mladistvých v šikanování i proti tomu, jak trestuhodně bez respektu vyhrožuje charakterově nulitní ředitel Torresovi? / Herecky úžasné. / S02E08: Když se Profesor zeptá Raquel, jestli snad taky nechce systému uniknout, jako by tím vystihl smysl celého seriálu. Skuteční lidé, kteří jsou bez kompetencí zvládnout něco tak kolosálního, se mohou utéct nanejvýš do této úžasné fantasie. A to není podvod, ale vlastně vtip toho všeho. / 3. ŘADA: Atmosféru více dokresluje rock’n’roll a psychický nápor na diváka ve svízelných situacích je epizodicky odlehčován rošťáctvím, takovými uličnickými interakcemi mezi kladnými postavami, jejichž podíl oproti předchozím sezónám ještě vzrostl. / 4. ŘADA: Patetismus i podíl recyklátu v dialozích během zvratů je už neobhajitelný. Seriál se ale pořád dokáže zachraňovat slušnou akcí a nějak si u mě stereotypu i koncepční vyčerpanosti navzdory stále vybojovává silnou emoční účast. Vedle politicky sympatické zápletky s referencemi na levicový odboj (Bella ciao), která přitom vůbec není jednostranně laciná a nekritická k osobnostním vadám protisystémového živlu, mi učarovává text. Ten je zatím i mezi chytrými internetovými seriály z poslední dekády výjimečný kvalifikovaným popisem psychických pochodů a je přinejmenším stejně podnětný, jako je Profesorovo plánování vynalézavé z pohledu teorie her nebo sociální psychologie. (07.08.2020) (menej) (viac)

Seriál je pořád stejně emočně vypjatý a cliffhangerovský, takže se drží původního zadání. Ještě explicitněji dává najevo svůj obdiv k technickým dovednostem a inženýrství. V závěru S05E07 ještě podpoří tento výklad. Proč se mi vlastně celý seriál tak líbil navzdory jeho co možná nejmasivnějšímu cílení? Přece kdybych si chtěl ulehčit kritiku, vytknu mu, nakolik se zavděčuje nízkým nárokům na emoční složku vztahů a podvoluje se divákům, jimž se přitom vzdaluje kvalitami svých postav… Naproti tomu příliš nekoketuje s intelektuály a emočně zdrženlivějším publikem. Jde mu tedy evidentně o masovost svého zásahu. Zároveň nehledá své útočiště v jednoznačném zavržení kapitalismu a spíše zobchoduje antisystémově podpořenou zkušenost rostoucí množiny pracujících chudých s estetikou snu. Příběh si je dobře vědom, kdy má zdůraznit individuum a kdy kolektiv. Bez kolektivu je individuum ztraceno a kolektiv dává svůj efektivní smysl pouze z respektu k individuu. Toto vágní stanovisko není třeba explicitně zastávat, protože je dáno banální zkušeností a samo o sobě neznamená žádnou formulaci politického postoje ke konkrétním cestám či aplikacím. Seriál není socialistický, ale rád si ze socialistické kritiky i estetiky půjčuje. Není individualistický, ale dává zapravdu individualismu pojetím triumfu výhradně v kolejích systému, který odsuzuje. Profesorovo zaujetí bezpečnostními mezerami parazitního systému se zrodilo v hlavě dítěte pozorujícího ultimátní reakci tohoto parazita během zavraždění loupícího otce. V posledním dílu se k této zlodějské tradici hlásí a s přiznaným hnusem odmítá samaritánskou auru, vnucenu mu ostatně vypočítavými médii. Je dobyvatelem, je zlodějem, je kořistníkem, je obráncem svého rodinného krbu. Nenechal se obalamutit, že tím bude, když se podvolí parazitnímu systému natolik, aby mu otročil jako my: zoufale bezmocná, neschopná, závistivá, rozhněvaná a citově nevyzrálá většina. Na kterou seriál samozřejmě cílí, aby co nejvíce vydělal. Triumfem hrdinů i tvůrců seriálu je samozřejmě maximalizovaná ekonomická emancipace, ironicky poháněná hněvem po hospodářské krizi, celkovým vývojem globálního kapitalismu a heroickou estetikou antikapitalistického odboje. Proč jsem si tedy zamiloval seriál tak přímočaře, až vlastně poctivě „falešný“? Právě proto. Jeho hrdinové jsou každý v nějakém ohledu mimořádní, a přitom stejně jako jejich zcela řadoví a přehlédnutelní diváci zakopávají o systém. Nemohou v něm realizovat svá srdce, svou touhu po spravedlnosti, svoje potřeby. Nenechávají se obalamutit, že jejich údělem je mu sloužit, že je nějakým zjevením boží vůle, jak se nám snaží vnutit křesťanská a s ní jakákoli antikomunistická dialektika kapitalismu, a vyrvou mu, co jim patří právem silnějšího. Kdo tento systém nedokáže porazit – jako ani samotný Che Guevara –, může ho ještě ždímat a třeba tím i urychlovat bankrot. Seriál se tedy nezavděčuje ani slabším, ani méně schopným, protože hrdinové jsou opak toho všeho, a přímá nebo i zprostředkovaná zkušenost nám praví, jak s nimi i silní a schopní mohou kolikrát sdílet svůj odpor ke statu quo. To je příběh Papírového domu. Silní a schopní jsou VYCUCÁVÁNI lháři a ubožáky, kterým je třeba se postavit a změřit síly na život a na smrt. To dokáže jen revolucionář, nebo zloděj. Ti ostatní jsou matroš. Jsou odsouzeni věřit ve své Ježíše, politiky a pornoherečky. Osobně volím ty pornoherečky. (11.12.2021) (menej) (viac)