Project Lazarus

Ano, takhle by to mohlo být s lidmi, kteří se nechají zmrazit v naději, že se medicína posune o pořádný kus dopředu a na jejich velmi vážné neduhy bude nalezen lék a oni budou znovu oživeni. Myšlenkový monolog hlavní postavy byl velmi zajímavý. Mám ráda, když se takovým způsobem filosofuje.Nutí to člověka přemýšlet, pokud má v hlavě uloženy šedé buňky mozkové a ty jsou schopné pracovat.. Do něčeho takového jít nechci. Nikdy. Nehci být kusem něčího majetku, pokusný králík a biorobot. Jemu zůstal mozek a nervová soustava, tudíž se mu v mozku vytvářely vzpomínky, i když mu je tam i trošku nahrávali. Mozek si rád pomatuje i ukládá věci, o kterých ani netušíte. Mozek je pořád neprobádané uzemí. Takový malý vesmír, který si každý z nás nosí v hlavě. Co to tedy provede s člověkem, který tohle podstoupí? Pak je tu ještě otázka duše a toho, co si měl Mark v tomhle životě prožít. Ne, že bych mu přálo něco špatného.Jen na to celé mám poněkud jiný názor. Přesně takový závěr, který tady je, jsem očekávala. Vůbec mě to nepřekvapilo. Co mě teda velmi mile překvapilo je, že se jedná o španělský film. To teda koukám s otevřenou pusou a nepřestávám se divit. (26.10.2017)

Žádný příběh o smrti, ba ani o zmrtvýchvstání nedává smysl, pokud nevypráví i o tom, co tomu předcházelo. Project Lazarus možná zní jako název pro přihlouplé sci-fi a dokonce tady na CSFD má jen tuto nálepku, ale ve skutečnosti patří do stejné škatulky, jako Výchozí bod (2014), Lůno (2010), Ona (2013), nebo i Fontána (2006). Byť spolu tyto filmy nemají obsahově mnoho společného, tak je spojuje velmi kvalitní scénář a silně filozofický, nebo až mystický přesah a především pak láska. Sci-fi je tedy v tomto případě jen označení pro místo v čase, kde se může stát něco technicky zatím neuskutečnitelného. Ale důsledky, nebo následky, ty se stále dějí nám lidem. Skrze věrohodné postavy, tak mužeme otevřít naši mysl otázkám o smrti, ale především pak o smyslu života a způsobu, jakým ho žijeme. Projekt Lazarus obsahuje mnoho myšlenek, které stojí za to sdílet s někým, kdo je naladěný podobně. Nečekejte tedy výbuchy, roboty a vesmírné honičky. O tom tento film ani v nejmenším není. Jak už to tak bývá, ve skutečnosti je to příběh o lásce a nalezení odpovědi, která je pro každého z nás jiná. Pointa, kterou nám Mateo Gil ve svém příběhu zprostředkoval, je krutá. A to i přestože scénář nemá žádnou zápornou postavu...což společně s výbornou režií a velmi pěkným lookem, přispívá k vysoce nadprůměrnému výsledku. A to v poslední době, nejen v souvislosti s žánrem rádobysci-fi, ale obecně v evropské kinematografii, moc k vidění nebývá. Velká spokojenost - 92% (17.06.2017)

Hezky natočená sci-fi romantika s výrazným filosofickým podtextem, který v tomto případě není jen snůškou bezobsažného plkání a papouškování myslitelů napříč věky, ale naopak dává celému filmu smysluplný rámec, který diváka chtě nechtě nutí na dané téma přemýšlet. A to mě baví, ačkoliv je fakt, že Gil se místy nechal až příliš unést a občas to přeháněl. Především s monology. Ale to se dalo i díky výborně zvoleným hercům celkem snadno přežít. Sympatické překvápko. 75% (18.06.2017)

Bravurně vypointovaná sci-fi záležitost s citlivým romantickým přesahem, která umně a s grácií balancuje na hraně snových záběrů a čistokrevné filosofie o podstatě života, lásce a smrti. Realive mimoto zaujme i zajímavě podávaným příběhem, jež je navrstven do několika po sobě jdoucích kapitol. Režisér Maiso Gil stvořil efektní a hluboce procítěné dílo, které na mě osobně mělo velmi intenzivní divácký dopad. Jakožto milovníka dlouhých, melancholických záběrů a syrové filosofie u mne snímek Realive boduje téměř na celé čáře. Jen škoda té dlouhé stopáže, která "nabídne" pár prázdných scén. „Well, maybe the soul is the bit that gets lost when you freeze the meat and then thought out again.“ (16.06.2017)

Námět je živný, všechno ostatní kulhá jako lazar sám. Všechny postavy jsou tak málo vykreslené a nedostatečně definované, že až do konce nepochopíme, co jsou zač, proč dělají, co dělají, co chtějí a proč to chtějí. Vnitřní monolog hlavního hrdiny je nepřesvědčivý, plytký, útržkovitý, o všech ostatních se dozvíme ještě méně. Nikomu nelze věřit žádné emoce, dokonce ani bolest. ani lásku nebo připoutání ne. Kdyby to byl pouze nihilismus a korporační politika a společenská citová vyprázdněnost, kolem čeho se všechno ve filmu točí, ještě by se to dalo pochopit a akceptovat. Ale ono se tam mluví o lásce a o lásce k životu, k prožívání, a min. u ženských postav jsou náznaky jiného přístupu, jenže nerozvedené - konfrontace jsou slabé nebo chybí úplně, film každou druhou větou nakousne jinou úvahu a nedokáže ji sledovat dál, ale zároveń se tváří, jako kdyby pronášel kdovíjaká moudra. Nakonec je to jen snůška rozpadlých existenciálních plků doprovázená fragmentarizovaným a nepozoruhodným obrazem, který nedokáže nikoho představit ani do ničeho vtáhnout a a ze své formy se marně pokouší dělat přednost. Je to, jako kdyby z nějakého zastaveného natáčení zbyla halda rozdělaného materiálu, nebo třeba v nějakém studiu zůstala fůra odstřižků po dokončeném filmu, který museli o dvě hodiny pokrátit, a nějaký kreativec se vsadil o pár piv, že z toho udělá další film, vzal si to na pár dní do střižny a namluvil k tomu komentář. Jasně, že to tak nevzniklo, ale kdyby jo, nebyl by v tom asi moc rozdíl. *~ (25.12.2017)