Tiene a hmla

4,5* Je léto, relativně spousta času a já se tedy mohu věnovat zaprášeným restům, které se mi kupí na poličkách s dvd nosiči. Tenhle film je jedním z nich. Pod vrstvou prachu se skrývá dichromatický drahokam. Některé jeho stěny jsou obroušeny jen tak na hrubo, ale na lesku mu to nikterak neubírá. Vizuálně se jedná o nádherně hravou a fungující poctu starým expresionistickým filmům. Tomu je přizpůsoben i výběr námětu. Ale nebyl by to lišák Woody, kdyby na nás hned po chvíli nepřišel s takovou malou lstí. Horor nebo snad detektivní příběh? Ale kdeže. Možná komedie a zcela jistě pak filosofující symbolismus v expresivních obrazech plných spodního svícení a nádherných stínů. O kvalitě hereckého provedení netřeba diskutovat. A jak je u Woodyho zvykem, máme tu pointu, která je překvapivá, funguje a kdo chce, může přemýšlet nad tím, nakolik je zakončení filmu myšleno symbolicky, nakolik se týká kinematografie a umění jako celku a nakolik je to jen vtip, který celé dílo výtečně uzavírá. "Budu vám pomáhat s iluzemi... víte, lidi mají rádi iluze!" "Rádi? ... Oni je potřebují...Jako potřebují vzduch..." (23.07.2011)

Roztržitý střízlík vrací úder v tak trochu zastřeném viktoriánském hororu (expresionisticky nepřirozené svícení a kulisy), tak trochu absurdní černohumorné taškařici (Woodyho bloudění ulicemi se satirickými vzruchy) a tak trochu existencionalistickém dramatu (prvky filmu noir a pídění se po smyslu bytí ve formě kladených otázek a nacházených, nikoliv však směrodatných odpovědí), které zjevně přiznává inspiraci u Franze K. a jeho znepokojivých děl. Opět výborný, byť lehce metafyzicky neurčitý a symbolický počin směřující dovnitř, kde význam husté mlhy a spletitosti temného města, podtržené skvělou černobílou fotografií, nekončí v prvním plánu. 4,5* (25.01.2009)

Kdysi na první zkouknutí mi tenhle film přišel jakýsi nedopečený, ale v průběhu let se k němu s chutí vracím jako do známého města, kde jsem prožil cosi milého. Nejspíš za to nemůže ani slušivý expresionistický kabátek, ani rafinovaná hra s detektivním motivem, který se postupně rozpouští do naprosté bezvýznamnosti (odtud možná ten můj prvotní pocit neuspokojeného očekávání), ani kafkovská rovina, jakkoli je to vše povedené, ale hlavně dvě klíčové scény – ta v bordelu s atmosférou domácího krbu, svérázně filosofujícími nevěstkami a neodolatelně sympatickým „mravním pádem“ Mii Farrow, a pak závěrečné lapání vraha magickými prostředky a Kleinmanovo rozhodování o další kariéře. Obojí má v sobě tolik zcela neintelektuální lidskosti a hravé radosti ze života, že by to jeden až do Woodyho neřek'. (28.06.2011)

Vynikající film, ve kterém se děje tu to, tu ono, ale nade vším stojí chlapík se strunou v ruce. Černobílá atmosféra mlhou zastíraných stínů je pěkná a funguje. Co se týká herců, tak kromě inventární Miy Farrow tu jsou výborní Malkovich, Cusack, nebo Fosterová. Dohromady je to nadprůměrný Woodyho film - mezi jeho ostatními si ho budete snadno pamatovat. (15.05.2007)

Woody Allen je mistr filmových postav. A ukazuje to i zde. 1, Platí zásada, že představitelé vedlejších rolí musí být obzvláště výrazově silní, aby dokázali své postavě dát profil. Objeví-li se postava na plátně jen krátce, měla by být představována takovým hercem, jehož pouhá přítomnost a pohled přitahují pozornost publika. A Woodyho vedlejší postavy nemají chybu. Souvisí to s citlivým výběrem herců. A dále 2, s tím, že celá dramatická struktura tohoto filmu staví všechny hrdiny na jednu ekvivalentní úroveň. Příběh sice zřetelně nesou pouze postavy, ovšem platí, že vůbec není jasné, která je jak důležitá, která je určující a která dějem jen probíhá. Výsledkem je nádherná ne-důležitost vraha. Dobrá polovina postav s ním vůbec nekoliduje a žije si poklidně v příběhu filmu. Vrah pouze motivuje střetávání mezi různými postavami, ale sám o sobě není důležitý. Můžeme mluvit o kombinaci dvou technik: (i) MacGuffinu – nástroje scénáře, který spouští jednání, ale sám o sobě není podstatný. A (ii) omezené narace – vyprávěcí strategie, která vytváří napětí, neboť divák očekává, že mu film doplní na konci chybějící články (používáno hlavně u detektivek). Problém je, že, jak s překvapením zjišťujeme, vrah zde zas tak důležitý není. Proto je film v první půli ukázkou omezené narace (zajímá nás, kdo je vrah), kdežto ve druhé se překlápí do MacGuffinu (vrah už nás nezajímá). Výsledkem je to, o čem jsem mluvil předtím – často nevíte, jestli se zajímat spíš o osud vraha, nebo o osud postav. Což beru za doklad Allenova pronikavého scenáristického uvažování. 3, Ukázkové ztělesnění sukcesivity (následnosti) a simultánnosti (současnosti) představují dialogy více postav pohromadě. Kupříkladu přirozené rozmlouvání šesti kurev v bordelu. 4, Postavou Kleinmana zastupuje Woody tradiční cizorodý prvek ve svých vlastních (!) filmech. Zatímco všechny ostatní postavy odpovídají prostředí, v němž se nacházejí, a zužuje je konzervativně-pozitivistické jednání, Woody coby vetřelec svým přístupem a ironizací okolí rozkládá. Woody taktéž notně hláškuje. Tvrdím, že kdyby se udělal průřez kinematografií a vyhledal největší hláškař, Woody by vyhrál. ____ Abych to uzavřel: Myslím, že Allen vlastně velké příběhy vyprávět nechce. K filmům přistupuje jako k životu, tj. s nadhledem, s nadsázkou, s vědomou absurditou lidského počínání. Přesto mu z toho paradoxně velké příběhy často vylézají. Je to daný tou mimovolností a nenaléhavostí, tou souhrou dlouhých záběrů (každý dlouhý záběr v podstatě dramatizuje scénu, ať už je jakákoliv). Tím velice těžko padělatelným comedy-trademarkem. (06.10.2008)