Pri bráne večnosti

Julian Schnabel opět nezklamal. Co film, to nádherně hluboký vhled do duše člověka. Někteří tu reflektují, že Willem Dafoe věkem neodpovídá tomu Vincentovu... Je to ale to nejpodstatnější? Myslím, že právě v jeho podání je van Gogh velmi uvěřitelný... naopak jako by s ním Dafoe omládl... Kromě velmi působivé kamery, která ve Schnabelových filmech vždy hraje podstatnou roli, je tu i podmanivá minimalistická hudební kulisa, která celkově umocňěje výsledný dojem... Film jsem nějakou dobu odkládala. Vlastně mě k jeho konečnému zhlédnutí ponoukla až jedna z van Goghových reprodukcí, co se mi dnes zatoulala na net... K létu patří Vincentova žlutá jako nic jiného... (11.07.2022)

Zajímavě natočený pohled do života pomateného umělce. At Eternity's Gate se daleko víc ponořuje do duše a děl malíře než třeba Pollock (2000) od Eda Harrise. Režisér Schnabel a kameraman Delhomme dokázali snad každý záběr natočit, tak aby z něj mohl vzniknout samostatný obraz. Po zhlédnutí filmu se určitě každý snadno ponoří do Van Goghových děl. Schnabelův Basquiat (1996) určitě také stojí za zkoušku. (05.02.2019)

Kamera je sice nádherná co se týče světla, barev, záběrů, které přímo kopírují Vincentovo díla, ovšem zároveň epileptická, překrytá filtrem, což zase kopíruje Vincentův stav duševní, čili jsem asi po půl hodině projekce byla zralá na uříznutí ucha taky. Willem byl jako van Gogh skvělý, mně nevadilo, že zahrál sedmatřicetiletého muže, protože ten byl ve své době zbědovanější víc, než současný sedmdesátník. Líbily se mi dlouhé záběry v polích, lukách, mimořádně mi sedla černobílá sekvence (vlastně spíš infra) Vincentovo plastických-jakoby hliněných obrazů, jak je ostatně popisoval i Gauguin. Hezky tvůrci naznačili, že existuje domněnka, zda neměl geniální malíř, krom psychických potíží i poruchu barvocitu, což by odpovídalo jeho způsobu malby. Na dotaz, proč maluje zrovna takto, malíř za svého života opakovaně tvrdil, že on to takto vidí. A maluje jen to, co vidí... Výrazně podobně vidí lidé barvoslepí. Odpovídala by tomu i nezvyklá sytost barev a způsob použití štětce. Pojetí Vincentovy smrti mě nijak nevyrušilo. Nikdy nebyla pořádně vyšetřena a přestože byl psychicky nemocný, nebo měl propady nálad v důsledku absťáků, v době svého skonu byl přes dva měsíce stabilizován, radostně tvořil, cítil se dobře, jedl, spal, žil ve společnosti pana doktora, který s osamělým mužem rád mluvil o duši i o tvorbě. I přes zkratkovité jednání je divné, že se zastřelil zrovna v období, kdy mu bylo fajn, což se potvrzuje i v dopisech Theovi. Hypotéze neúmyslného zabití se věnuje i nádherný animák S láskou Vincent osobně s tím nemám s problém. Roztřesená kamera mi ale vadila a ani Oscar mi v roli Gauguina neseděl. Neměl v očích uměleckou posedlost tvorbou, nečišela z něj nebezpečná živočišnost, rivalita, která mu v reále bývala motorem. Mads byl senzační, ten rozehrál na malém prostoru naprosto nezapomenutelnou chvíli, nádherné! No a co se týče účetní knihy... Najít tohle? Šleha, jak hovado. Jak pravil Lautrec: "Svět, který nosil Vincenta, nemůže být tak špatný." (17.11.2021)

Biografická dráma At Eternity's Gate, ktorá rozpráva o živote slávneho maliara Vincenta van Gogha, nie je úplne tradičným životopisom (čo sa však dalo očakávať od tvorcu, akým je Julian Schnabel). Oveľa viac, než na klasicky vystavanom a konvenčnom príbehu, stavia na atmosfére, meditatívnej až lyrickej nálade a podnetnom scenári a dialógoch (osobne ma najviac zaujal rozhovor s kňazom v podaní Madsa Mikkelsena). Willem Dafoe v hlavnej úlohe podáva maximálne sústredený výkon a právom si zaň odniesol nomináciu na Oscara. At Eternity's Gate je fascinujúcim ponorom do mysle trápeného umelca, ktorý zápasí s vnútornými démonmi aj nepochopením verejnosti. Silný film. (24.04.2019)

Další z meditací nad Vicentem van Goghem. Ne přímá, zprostředkovaná jiným malířem, Julianem Schnabelem, ale i Willemem Dafoem, bez něhož by veškerá drobnokresba mohla přijít vniveč. Rozvažovat o van Goghovi (ale i jiných, kteří nevzali svůj osud do rukou, ale vzali ho z ruky - Vincent tvrdí, že z boží), a jeho obrazech, které se rozutekly do světa jako nezvedené děti, je jako uvažovat o části (nevelké) sebe sama. Van Gogh, podobně snad i Franz Kafka (nebo Jimmi Hendrix), tvořili vlastní světy, protože nedovedli jinak, protože když malovali nebo psali nebo hráli, nemuseli myslet (viz jeden z filmových dialogů) na svět, do kterého byli vrženi, a o jehož pochopení - za svůj krátký život - nepříliš úspěšně usilovali. Jejich nepragmatičnost a jejich pozdější (bohužel posmrtná) sláva nám budiž alespoň vztyčeným malíčkem v našem bonvivánství a dlouhověkostí. (09.08.2019)