The Forest of the Lost Souls
Obsahy(2)
Černobílý snímek portugalského režiséra José Pedra Lopese ukazuje, jak tenká hranice je mezi životem a smrtí. Ostatně o tom vypovídá příběh muže, otce dvou dcer a milovaného manžela (Jorge Mota). On sám uvažuje o sebevraždě, protože před lety ztratil starší dceru. Nyní se chce vyrovnat s problémy tím nejjednodušším způsobem. Před svou "konečnou" ale narazí na mladou ženu (Daniela Love), která chce také ukončit svůj marný život. Jenže není všechno tak, jak se na první pohled zdá... (Rodriguez)
(viac)Videá (1)
Recenzie (16)
Snímok je tak maximálne iba psychopatická blbosť, o žiadny horor sa rozhodne nejedná. Príbeh nedáva zmysel, je absurdne nudný, bez práce s napätím. V lese samovrahov sa prechádza sériová vrahyňa a vyberá si obete... alebo o čom to vlastne malo byť. Zbytočný snímok a rozhodne urážka mysterióznych a hororových filmov. ()
Starší muž v lese samovrahov stretne mladú ženu, ktorá rovnako ako on nie je spokojná so svojim životom. Obaja sú odhodlaný vziať si život, ale celé to dopadne trochu inak. Film je skôr artového či festivalového žánru a ponúkne dejový zvrat, ktorý divákovi nechá trochu priestotu sa zamyslieť nad tým, či sa mladá žena rozhodla zmeniť voj plán v poslednej chvíli alebo do lesa chodí pravidelne práve za týmto účelom. Atmosférou mi to trochu pripomenulo legendárneho Andalúzskeho psa či vzdialene aj Mačaciu hlavu. Skvelá kamera, hudba, primerané herecké výkony a rovnako tak postačujúca minutáž trochu spestrila bežný filmový chlebíček a ulahodila asi viac náročnejšiemu publiku. ()
Koprodukční snímek „A Floresta das Almas Perdidas“ ukazuje, že je možné natočit film, který má jednoznačně umělecké ambice, ale přitom se bude jednat o horor. Nebo alespoň thriller. Je to podáváno pozvolna, navíc v černobílém provedení, nesedne to každému, ale jako velmi specifická ukázka toho, jak také může horor vypadat, je film „A Floresta das Almas Perdidas“ zajímavou alternativou. ()
Jelikož vím, že "ááártově" černobíle točený novodobý filmy stojej z drtivý většiny za píču (Lidská stonožka 2, Já, Olga Hepnarová, pak ta debilita Mothers Tears bo jak se to jmenovalo) tak jsem čekala, že Les ztracených duší bude táhnoucí se nudná píčovina a víte co? Trefila jsem se ! "Film" má 71 minut a i tak je dlouhej až to bolí, každá vteřina se vleče a já zvolila zrychlení obrazu, abych šokovaně zjistila, že se to vleče i tak. První půlhodina je absolutně úžasná, pokud máte rádi debaty o hovně, sáhodlouhý záběry někam do prdele, nebo staříky s IQ zdrclýho tvarohu, co se jdou zabít a potřebujou u toho radit od puberťačky. Pak přijde naprosto šukující zvrat a film nabere dech beroucí tempo, až jsem zpomalila obraz z dvojnásobný rychlosti na jeden a půl. Jediná postava, která mě nesrala, byla Fifinka, bo Filipína nebo jak se ta holka jmenovala a to jen díky tomu, že jí krátké kraťásky slušely a její permanentně nasranej výraz ve mně budil touhu jí lesboidně utěšovat. Daniela Láska má na ní ale úplně jinej názor a to mi radikálně zkurvilo možnosti, zírání Filoméně na prdel. Tím jsem ztratila poslední nit, která držela mou pozornost u téhle parodie na cokoli a i když díky zrychlení film trval cca 40 minut, tak jsem 2x klimbla a na konci si už musela přilepit víčka k čelu. Radši se nechám mrdat umělákem nasucho do prdele než na tohle čumět znova. Ale někomu se to líbit bude, lidi mají hodně úchylek ééé teda vkusů. ()
A mne to sadlo celkom dobre. Aspoň to bolo odlišné než väčšina bežných hororov, aj keď nejaké vyložene-artové by som to nevidel. Zo začiatku takmer meditatívna prechádzka lesom samovrahov, ktorá sa v polovici prepne do toho najlepšieho hororového subžánru. Samozrejme to nie je nič pre nadšencov dnešných, amerických, hororových rozprávočiek o ducháčikoch, démoníkoch a podobných báchoriek starých materí. ()
Reklama