Električka zvaná Túžba

A Streetcar Named Desire patří mezi nejslavnější hry Tennesseeho Williamse. Nástup mladého Branda jsem zažila již několikrát a mohu si pouze odškrtnout položku z poválečného filmu v USA, neb toto není skvost. Ale pokud se více zamyslím nad kariérou Vivien Leigh, mohu spokojeně konstatovat, že celý život hrála pouze proto, aby se definitivně stala Blanche DuBois, neb všechny ty její drzé hrdinky jakoby této zoufalé bytosti z oka vypadly. (12.08.2017)

Když má režisér s neselhávající zručností po ruce výtečné herce a ještě lepší dialogy z pera T. Williamse, jimiž lze jejich postavy obohatit, nemůže poté vzniknout nic jiného než jedno z nejlepších sociálních dramat vůbec. K hereckému výkonu V. Liegh - je třeba si uvědomit, že herecký projev v padesátých letech byl celkově značně odlišný od toho jež známe ze současnosti. Tedy nikoliv tak civilní. Pochopitelně, Vivien vždy byla předně slavnou divadelní herečkou a na jejím projevu to znát je... a ostatně "Tramvaj" je původně divadelní hra a to na ní znát také je. Přesto bych se ale v souvislosti s jejím výkonem hodně bránil termínu "přehrává". M. Brando, jakožto nová krev Hollywoodu, vedle ní možná může působit svěžejším a civilnějším dojmem, poloha, kterou Vivien v postavě Blanche ovšem nasadila přesně odpovídá povaze životem zkroušené a poblázněné ženy. Což také ocenila Americká filmová akademie, když jí za roli udělila jejího už druhého Oscara... (20.09.2006)

Přesně ten typ oceňované klasiky, která není mým šálkem kávy. Z herců mě zaujal jen mladý Brando, který jako jediný hrál jako filmový herec a ne jako divadelní, jelikož ostatní a to především dámské obsazení hraje přesně tím stylem, který jsem u některých starých filmů tolik nesnášel. Chápu, že se jedná o filmový přepis divadelní hry ale to přehrávání hlavní hrdinky je v některých případech neskutečně směšné a trapné. Jsem rád, že jsem tento film viděl, nelituji toho, nedá se říct, že bych se nudil ale nedokážu to prostě tolik ocenit, ačkoliv většina scén, ve kterých se objevuje Marlon Brando je dokonalá. U mě se jedná o film na jedno zkouknutí. (20.05.2010)

Tak především si nemyslím, jak tady pode mnou někteří, že Vivien Leigh "přehrává" ona prostě skvěle hraje a je potřeba si uvědomit, že to se psal rok 1951, tedy doba kdy u nás se točili příšerné bolševické agitky. Já tomu jejímu hraní v tomto filmu věřil zrovna tak jako Marlonu Brando.Tak dobry film dnes natočí málokdo, nenudil jsem se u něj ani vteřinu, ale chápu, že ne každého ten film zaujme a raději si pustí Policejní akademii 19. Já jsem nadšen a už se těším na další Kazanova díla. (08.10.2008)

Násilnické pako Stanley je krásnou ukázkou archetypálního Chlapa, o něhož by !údajně! dnes žádná přeněžnělá či naopak sebevědomá žena zcela určitě nestála. Dnes letí asertivita, pochopení a vzájemná hospodářská pomoc, ee, to jsem zase popletl, to už je vlastně taky přežitek.   Tramvaj do stanice Touha je tedy i poučnou exkurzí do dávných dob lidských vztahů, bereme-li ji teda jako bernou minci, nikoliv jen jako drama vycucané z pera mistra Williamse.  Divadelnická stylizace je pak trochu znát a vzhledem k tématu, a to ať se na mě skalní nezlobí, to trochu ubírá celému příběhu na životě.   Zpocený, nabručený a labilní ochlasta Stanley, tedy sexsymbol paniček z  padesátek,  si pak pro sebe krade celý film a je  s podivem , že si jako jediný svého hereckého Oskara Marlon Brando tady nevyřval. Jeho protipól  rozmazlená holčička a bývalá  eufemisticky řečeno společnice vysoce postavených pánů, jimž to postavení i zřejmě často dopřávala, Blanche je  rovněž postavou minimálně zajímavou. Ale popravdě řečeno jsem se do tužeb a snů uřvané dělnické třídy amerických padesátých let nějak nemohl dostat, respektive jsem tam vlastně žádné nepostřehl, Tedy nepočítám-li touhu po majetku a psychické upírství labilního Stanleyho.   Tři za herce. (03.10.2023)