Trblietanie v tráve

Dnes už 60-ročný film a tak treba na neho nahliadať. Iná doba, iné mravy. Ženské sa nerozdávali len tak a často ostávali so zraneným srdcom. Trblietanie v tráve sa vyvíjalo ako výborná dráma no čakal som, že naberie tragické kontúry. Tie však neprišli. Voľba režiséra zaviesť to pomaly do happy endu mi celkom nesadla, hoci jeho pohnútky predstaviť pokoj v duši chápem. (07.12.2021)

Další Kazanova skvělá dobová mozaika. Tentokrát vzal diváka na exkurzi na konec dvacátých let USA, tehdejší společnost ukázal na jednom neustále se vyvíjejícím jevu, přístupu k sexualitě a druhém, který se také stále vrací, hospodářském úpadku. Vývoj postavení ženy se odehrává v mantinelech toho, co dovoluje předchozí generace, která je navíc ovlivněna svou vlastní výchovou. Nejzřetelněji je to vidět na přístupu Deaniny matky, která ji odrazuje od jakéhokoliv sexuálního styku, přímo jej démonizuje a korunu nasazuje tím, když popisuje, jak se žena musí proti své vůli poddat muži, jako nutné zlo pro to, aby mohla nosit dítě, že žena si samotný akt neužívá, jako muž. Postava matky byla v tomto ohledu výborně ztvárněna Audrey Christie, skvěle nesympatická žena. Z druhé strany barikády ovšem není situace o mnoho lepší, jednání Budova otce nesvědčí o tom, že by měl k ženám nějaký respekt, což je zase vidět z toho, jak jedná (ignoruje) svou ženu, čímž byla pokřivena výchova jeho vlastní dcery. Také když Budovi doporučuje, aby se vybouřil u dívky „jiného typu“, což Bud nakonec učiní, má na svědomí Deanin kolaps. Budův otec je zase hnán touhou po úspěchu, je to skutečný pionýr amerického snu, což však ve výsledku vedlo k rozkladu jeho rodiny. Bud a Deana z toho nakonec vyšli ještě dobře, oba dostali šanci na nový začátek, a i když se zdáli být docela spokojenými, nikdy to asi nebude to, co to mohlo být. V tomhle ohledu opět zasmušilé a veselé vyznění filmu zároveň, zde mi to připomínalo Unaveni sluncem – minulost je nevratná, naše dětství, nebo lásky, jsou to jediné pravé a opravdové, ale už se nikdy nevrátí a nemá smysl jimi žít. Jediné, co má smysl, je dívat se do budoucnosti a vyčkávat ji s otevřenou náručí, neboť nikdy není jisté, co a koho nám přinese. A zase jednou je nám připomenuto, že peníze nejsou klíčem ke štěstí, naopak mohou naší být zhoubou, když k nim jedinec upírá veškeré své naděje ohledně budoucnosti. Pády jsou méně bolestivé, když ztrácíme málo, než vše a hospodářskou krizi lze vnímat jako příležitost pro očištění, možnost nového startu. Naopak, právě zřeknutí se moci peněz může být osvobozující. Záleží totiž především na tom, s kým společné chvíle života žijeme. Stanislavského metoda vede k často přehnaným emocionálním výlevům, hysterii a podobně, a to i v tomto filmu, ale v Kazanově režii mi velmi vyhovuje a do jeho příběhů prostě sedne. (07.10.2012)

Svět se mění. V tomto případě až příliš rychle, přímo před našima očima. Směna konvencí, pojetí a vnímání mezilidských vztahů i citů a světa vůbec sem spadá v míře, kterou je obtížné si představit. Meziválečná léta byla nesporným vpádem konzumismu do tehdejších hodnotových orientací. Konzumismu ve společnosti, která i v nejbohatší zemi - před- i porooseveltovské Americe - měla jasnou převahu chudoby nad bohatstvím a určitým dolním minimem potřebným pro důstojně vedený život. Co zcela nezmizelo ani v komfortem dýšících dvacátých letech, to se naplno provalilo v následném desetiletí globální hospodářské, mnohdy až stagflační krize. Poprvé byly postiženy nejen dolní chudinské, ale i bohatší a méně početnější část středních vrstev. Hodnotový zlom se promítá i do zobrazovaného milostného vztahu doby rozkvětu rodokapsů a modré knihovny, uslzeného sentimentálního čtiva své doby, jež kolovalo nejvíc mezi tehdejšími mladými. Bouřlivý vztah jako výraz dvou obtížně spojitelných osobností nemohl neztroskotávat i za cenu těžkých obětí, které po obou milencích vyžadoval. Síla Kazanova pohledu je právě v jeho nesentimentálním sentimentu, ve schopnosti skutečně postihnout - bez zbytečného zatracování a mnohomluvných slovních exhibic - atmosféru doby, psychologii mladých své doby, do níž také sám patřil. I formy a dosah její prudérie jsou zachyceny přesně. Až mrazivě působí toto chování oscilující na hraně konvence a promiskuity, zištnosti a romantického idealismu stříbrného větru. Od těch dob jsme pokročili méně, než jsme ochotni a připraveni tušit. Změnila se délka sukní, z honáckého se stal společenský oděv, manželství ztratilo větší část svých předsevzetí a lidstvo Severu začíná postupně vymírat. V lepším případě nás to nutí k obezřetnosti a věcnosti, v tom horším - většinovém - k různým mírám a formám konformních přístupů a sériím kompromisů. To všechno cítíme z tohoto mistrovského Kazanova filmu, v němž si minulost podává ruku se současností i budoucností. Ruce, jejichž prostřednictvím se to děje, spoludotváří i tento stále živý a podnětný film. (23.04.2008)

Splendor in the grass nie je ani zďaleka tak priamočiary film, ako by sa mohlo napríklad podľa plagátu, alebo podľa očakávaní starej hollywoodskej romantiky čakať. Ono to totiž žiadna romantika nie je, je to úprimný film o dospievaní, o generačných rozdieloch, o zložitej dobe a o skvelo napísaných postavách. Je tu ťažké nájsť príčiny, prečo sa kto zachoval tak, ako sa zachoval, rovnako, ako je to ťažké zistiť u svojich blízkych v živote. Za naše trápenia v mladosti môže podľa rodičov zlý výber partnera, podľa mladých nepochopenie rodičov, ale je to nakoniec tá mladosť, ktorá nás formuje a trápi a do ktorej prežívania by nám mali asi naši najbližší kecať čo najmenej a začať brať svoje deti v ten správny čas ako osobnosti. Kazan natočil film z dvadsiatych rokov pre generáciu tých 60tych, ktorí museli pochopiť, že tieto problémy sú stále rovnaké a podobne by mal byť tento film účinný aj na dnešných mladých ľudí, ktorým ho touto cestou doporučujem. (20.08.2013)

Tak si říkám, že podívat se v roce 1961 kritickým okem na období těsně před a po krachu na newyorské burze v roce 1929, bylo docela dost s křížkem po funuse. Společnost byla v té době už přeci jen dál a proti rodičovské autoritě a společenským konvencím si už ve filmech lépe zabouřili James Dean a Marlon Brando. Třpyt v trávě ale rozhodně není nijak špatný film. To, že se sny mládí dost často nesplní, na to přijde každý člověk. Asi nejdůležitější je v tomto filmu poselství rodičům, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Škoda jen, že Natalie Woodová tak příšerně přehrávala, a to zejména ve scénách, kdy se nervově hroutila. (13.12.2006)