Zombie a strašidelný vlak

U tohohle filmu mě vždycky fascinovalo spojení Kaurismäki-Pellonpää-muzikál. Muzikál to sice není, ale Mattiho Pellonpää zpívat uslyšíte a to jako frontmana countryové skupiny Harri & The Mulefukkers a rozhodně to stojí za to! Jinak je ale hlavní postavou filmu mladý Antti přezdívaný Zombie, který hraje dobře na basu, ale taky hodně pije, protože se absolutně nedokáže vyrovnat se světem, který ho obklopuje. Moc povedená je závěrečná scéna Zombieho mizejícího v ulicích Istanbulu. (10.01.2012)

Je zajímavé vidět, že Mika má podobný styl jako Aki, ale v některých prvcích je úplně jiný. Každopádně Aki mi přijde o dost talentovanější. Mika nedokáže vytvořit tak silnou poetiku jako on, sice se taky motá okolo totálního lůzra, ale tady s ním nijak nepracuje, Zombie se prostě všude možně potuluje, strašně chlastá a když už může ve svém životě něco změnit, vrátí se tam kde začal. A i kdyby šlo jen o komedii, i tak to není špatné, ale celkový dojem z toho mám prostě... průměrný. Pobaví to, nenadchne, ani neurazí, hudba v tom je fajn, kamera a herecké výkony taktéž, ale stejně mi v tom chybělo něco víc, co by z toho udělalo výraznější záležitost. 3* (20.01.2021)

Žádný průnik, žádná zábava, jen jedna velká prázdnota zahlcená mlhou, vlezlou zimou, nesympatickými troskami a mizernou hudbou - chyběl jen smrad a nějaký smysluplný důvod, z jakého byl Zombie všeobecně oblíben, dokonce až za hranicí Finska... A tak ani poprojekční potvrzení domněnky, že se v případě Mika Kaurismäkiho jedná o Akiho osobu blízkou, nepřekvapilo... patrně rodinný recept na nudu světa. (08.09.2014)

Mika K. oproti lehce překombinovanému Rossovi ubral na žánrovém experimentování a intelektuálních pózách a natočil modelový životopis kluka, co si nevěděl rady se sebou ani se světem, i když moc chtěl – snad každý muzikant s někým takovým hrál a měl ho přesně takhle absurdně rád (a spousta jich má kousek takového Zombieho dobře schovaného někde uvnitř). Natočil ho poeticky, s patřičnou dávkou bolestínství, ale bez uhýbání před špínou, s probleskující smutnou legrací (jiná, mnohem temnější rovnováha mezi melancholií a humorem, než by člověk při vyslovení jména Kaurismäki čekal, ale taky platná a funkční), s trošičkou mystiky – tak, jací tihle kluci doopravdy bývají. O zábavu se stará mj. Matti Pellonpää coby zpěvák finské countrybilly kapely, kulisy obstarávají šedivé Helsinky a v exulantském závěru stejně zimně šedivý Istanbul. A přece to není tak úplně depresivní kousek. Za mě čtyři palce nahoru. (10.08.2015)

Zombie a vlak duchů. Neskutečná pecka. Ve všech směrech. Chytla mě, zakousla se a vypilvla až úplně na konci. Spokojeného, štastného, vrnícího blahem. Vůbec jsem to nečekal, o to bylo moje překvapení příjemnější. Nádherný, tragikomický příběh s troškou finské, lidové hudby, která to už jen celé završila. No neberte to, když to vidělo tak málo lidí. (14.03.2015)