Zombie a strašidelný vlak

Je zajímavé vidět, že Mika má podobný styl jako Aki, ale v některých prvcích je úplně jiný. Každopádně Aki mi přijde o dost talentovanější. Mika nedokáže vytvořit tak silnou poetiku jako on, sice se taky motá okolo totálního lůzra, ale tady s ním nijak nepracuje, Zombie se prostě všude možně potuluje, strašně chlastá a když už může ve svém životě něco změnit, vrátí se tam kde začal. A i kdyby šlo jen o komedii, i tak to není špatné, ale celkový dojem z toho mám prostě... průměrný. Pobaví to, nenadchne, ani neurazí, hudba v tom je fajn, kamera a herecké výkony taktéž, ale stejně mi v tom chybělo něco víc, co by z toho udělalo výraznější záležitost. 3* (20.01.2021)

Mika Kaurismäki so svojím bratom Akim, upriamili medzinárodnú pozornosť aj na fínsku kinematografiu. Ich štýl je chladný, strohý, avšak absolútne nezameniteľný. Zatiaľ čo Mika svojmu štýlu verný neostal, u Akiho sa akosi zakotvil a zdá sa, že ho už nezmení. Film Zombie ja Kummitusjuna je krásnou ukážkou, že pre zaujímavý film nie je potrebný vysoký rozpočet ani nadmerné pitvorenie hercov. Príbeh outsidera s netradičnou prezývkou Zombie sa odsýpa s ľahkým humorným nádychom, ktorý miestami odľahčuje smutný príbeh neprispôsobivého človeka. Zombie skrátka nie je pre tento svet stvorený... Narozdiel od Akiho dlhým a často aj nudným záberom, Mika poňal svoj film svižnejšie, takže som mal pocit, že je neustále v pohybe. Potešil aj hudobný doprovod v podobe piesne Solitude od Black Sabbath. (27.01.2016)

Zombie a vlak duchů. Neskutečná pecka. Ve všech směrech. Chytla mě, zakousla se a vypilvla až úplně na konci. Spokojeného, štastného, vrnícího blahem. Vůbec jsem to nečekal, o to bylo moje překvapení příjemnější. Nádherný, tragikomický příběh s troškou finské, lidové hudby, která to už jen celé završila. No neberte to, když to vidělo tak málo lidí. (14.03.2015)

Zombie je typický beatnik, lúzer a socka, ktorého ked' som videl šlapať v polobotkách v tej kose a vetru ten sneh, odrazu mi bolo lepšie na duši! Neviem, kto mal na koho vplyv, či starší brácho na mladšieho alebo naopak, ale scénku s autobusom a rockermi by snád' lepšie neurobil ani sám Aki, hahaha... Tento film mi bol hodne blízky i kôli skutočnosti, že hlavný hrdina mi veľmi pripomínal Filipa Topola zo Psých Vojákov ešte v časoch, kedy brutálne chlastal. (10.07.2012)

Mika K. oproti lehce překombinovanému Rossovi ubral na žánrovém experimentování a intelektuálních pózách a natočil modelový životopis kluka, co si nevěděl rady se sebou ani se světem, i když moc chtěl – snad každý muzikant s někým takovým hrál a měl ho přesně takhle absurdně rád (a spousta jich má kousek takového Zombieho dobře schovaného někde uvnitř). Natočil ho poeticky, s patřičnou dávkou bolestínství, ale bez uhýbání před špínou, s probleskující smutnou legrací (jiná, mnohem temnější rovnováha mezi melancholií a humorem, než by člověk při vyslovení jména Kaurismäki čekal, ale taky platná a funkční), s trošičkou mystiky – tak, jací tihle kluci doopravdy bývají. O zábavu se stará mj. Matti Pellonpää coby zpěvák finské countrybilly kapely, kulisy obstarávají šedivé Helsinky a v exulantském závěru stejně zimně šedivý Istanbul. A přece to není tak úplně depresivní kousek. Za mě čtyři palce nahoru. (10.08.2015)