Western

Tak z tohohle jsem celkem mile překvapený. Film nám představuje samotářského dělníka Meinharda, který s několika dělníky (všichni z Německa, stejně jako on) mají v nějaké zapadlé části Bulharska vybudovat vodní elektrárnu. On ale ve volném čase místo toho, aby byl s ostatními dělníky, tak se toulá po okolí, pozoruje krajinu a chodí k vyhlídkám a pak taky chodí do nedaleké vesnice, kde si s místními zpočátku nemá co říct, ale postupně si s obyvateli vesnice (kteří tady překvapivě nejsou vykreslení jako burani, ale jako normální lidi (což je pro mě velké plus)) začíná rozumět mnohem víc, než s ostatními dělníky, a to i přes velkou jazykovou bariéru. Do toho taky hledá místo, kde by se on sám cítil dobře. No a já jsem si Meinharda nemohl nezamilovat, mám toho s ním hodně podobného. Tempo filmu je pomalé a relativně klidné, sice jsou tam místa, kde se to táhne (a v jedné části obzvlášť), ale jinak mě to nenudilo a bavilo. Je to dobře vedené i filmařsky, kamera je dost dobrá, herci hrají dobře (a to to ani nejsou herci - což mi tak nějak ukazuje, že v Německu, ale hlavně v Rakousku obsazují do filmů často neherce, když si třeba vezmu filmy Ulricha Seidela...), lokace vybrali dobře, navíc ta příroda je tam moc hezká... Jo, jsem s tím filmem spokojený, i když nenabízí bůhvíjak dramatické scény a prostě si plyne po svém, líbil se mi, a to celkem dost. 4* (06.05.2019)

V porovnání s pomalou optikou Nuri Ceylana, jde o výrazně slabší kávu. Nevnímejte ohlas z Cannes a nechte film vyvíjet. Valeska Grisebach zachytává dokonale postavy neznámých herců a krásného prostředí krajiny. Vlivu člověka v osamělosti, ztráty budoucnosti a nádechu světla jít správnou cestou. [Aff, 2017] (24.06.2017)

Nádherný film o střetu dvou kultur a zároveň dvou principů k přístupu k druhým/cizím napříč těmi kulturami...a zároveň o vyděděnosti a neschopnosti někam patřit... Film vyznívající velmi civilně, ale zároveň hodně poeticky. Poezie všedního dne i romantika ještě stále panenského východu. Snímek o bariérách - kulturních, jazykových, ale též psychických. Snímek plný sociálního napětí. Western - eastern. Film silně dvojznačný...postupně se rovněž vynořuje znepokojující myšlenka inspirovaná názvem (a jím obsaženým žánrovým ukotvením), že možná západní zkrocení divoké země, s mýtickými vizemi kovbojů, nebylo tak ušlechtilé a neškodné, jak jsme si mysleli. Film s nejednoznačně konotovaným hlavním hrdinou - Meinhard se v průběhu děje stává stále více záhadným - Byl to voják? Či nebyl? Mluví pravdu? Je to lhář? Co vlastně chce? Ve výsledku hluboký film o solitérství. Co tady vlastně hledáš? (08.04.2020)

Hezká práce s dějovými motivy, vyprávěcími vzorci a ikonografií westernu, jehož romantismus se zde střetává s nesentimentálně vykreslenou sociální realitou současné Evropy, kde se opět vytyčují kdysi zbourané hranice. Namísto kovbojů dobývajících indiánské území parta německých dělníků kolonizujících bulharskou vesnici (vyvěšení vlajky, osedlání cizího koně, sblížení s místní ženou). Téma střetu dvou kultur je klíčové, jenom jde ve větší míře o střet východu a západu než civilizace a divočiny. Příslušníci obou subsvětů, mezi nimiž se pohybuje protagonista, si ve skutečnosti rozumí méně, než jak se navenek tváří. Nejednoznačný samotářský hrdina, pro kterého je svoboda zjevně důležitější než rodinné zázemí. Přesto ale zřejmě chce někam patřit, být přijímán druhými (těžko ale říct, po čem přesně touží, neboť skrývání emocí je součástí jeho povahy). Na můj vkus ale přebývaly náladotvorné záběry bloumajícího hrdiny s cigaretou v ruce, jejichž četnost zřejmě souvisí i s volnější strukturou příběhu, která jako kdyby vznikala teprve „za běhu“. Stylem i strukturou vyprávění mi film dost připomínal dlouhou řadu jiných festivalových dramat (veristické snímání, závěrečný násilný střet následovaný katarzí) a téma expanze západních firem (a majetnického způsobu myšlení) do „rozvojových“ zemí východní Evropy výstižněji zpracovala Maren Ade v Tonim Erdmannovi. 75% (02.11.2017)

Ve Westernu opustila Valeska Grisebachová svůj dokumentarizující styl, který jí v  – o jedenáct let starší – Touze pomohl přesvědčivě zachytit půvab i ošklivost německého venkova na zlomu Milénia a v novém snímku založeném na neklidu vzbuzeném kontaktem (přinejmenším) dvou kultur (a řečí) nechala Bernharda Kellera snímat svět i s jeho interakcemi podstatně dramatičtěji. Kameramanův zrak zde přímo obnažuje: soustředně vhlíží do událostí a odřezává z nich obrazy, doteky i všemožná spojení, která je tvoří. Vzhledem k tomu, že se předlouhá expozice odehrává mezi převážně primitivně působícími německými dělníky-kolonizátory, vzbuzuje tento způsob vyjadřování a znázorňování až fyzickou ošklivost a nedivil bych se, kdyby nejeden divák v obavách před tím, co v další scéně vyhřezne (a co se jeho odřezáním dále odhalí), odvracel od plátna či obrazovky svůj zrak. Úzkost vzbuzuje i hrdinovo pronikání do bulharské venkovské komunity a míře těchto obav úměrně pak působí radost ze všech těch mezilidských i mezidruhových souzvuků. Ani toto bratrské splývání však není zcela bezpečné, houpe někdy prudčeji a někdy také dusí. K celkové nejistotě přispívá i to, že ve většině interakcí k sobě strhává pozornost sama komunikace: každý se snaží dorozumět s každým – a kde řeč selhává, dostávají se ke slovu ruce, které se v explozích agrese snaží sebe samé umlčet ranami, které způsobují druhým – příliš nesrozumitelným. Mezi láskou a pranicí se ubírají vlastně všichni, místní i přicestovalí. To, co zůstává nevyjádřeno slovy či intuitivní znakovou řečí, zpřítomňuje svůj rub, který hrozí propastnými hlubinami. Každá vteřina může přinést právě tak útěchu jako zranit a také Meinhardova bezelstnost může být tak trochu lstivá. Grisebachová si ovšem zůstává do poslední scény věrná. Neodhalí víc, než si žádá pečlivě pěstěná neurčitost a závěrečným výjevem se pod své dílo podepisuje: Meinhardův tanec parafrázuje Markusovo opilé sólo z Touhy a tato intertextová vazba naznačuje, že se zdaleka nic nekončí – že se vše teprve otevírá. – I pro tuto skrytou nápovědu by stálo za to, aby Edisonline, uvádějící Western v rámci Be2Can, zprostředkovalo i onen starší režisérčin snímek. (29.01.2024)