Zimní válka

Šablonovité, klišé kouká z každého dialogu, o to jsou delší, z umělé snahy o psychologičnost pohledu, přičemž jde o marnou snahu, protože žádná z motivací emočních projevů postav nevyznívá ani trochu přesvědčivě. Celé to je opravdu nepovedené. Jedině snad určitá syrovost toho bezprostředního prožitku přeštřelkové nejistoty, kdy nevíte, kdo to najednou koupí - ale i tam se někdy stane, že divák už čeká, že tenhle to určitě koupí. Neustále brečící postavy, stejně tak brečící velitel s rodinným dramatem. Dramatem osobní vazby k místním, z nichž někteří stojí na straně nepřítele, což je to, co nikoho z postav ani na okamžik nenapadlo, zato divákovi je to v podstatě jasné od samého začátku. Ale ani tak divák nečeká, že pointa bude vyostřená až do takové stupidní roviny, že stane bratr v přímé bojové operaci proti bratru a zatkne ho a dlouze na otevřeném prostranství před jakousi strategickou budovou a mostem navzdory nebezpečné situaci spolu s celou jednotkou poslouchá bratrovo - opět plačtivě dojemné psychologické - vysvětlování pocitů viny. Když to jako divák s povzdechem vidím, doufám, že snad scénárista nepůjde ve své stupidní sentimentalitě a zálibě v brekotu hlavního hrdiny tak daleko, že z jeho bratra nechá udělat také hrdinného zachránce lidského života a tragickou zmírající oběť, aby tak dal příležitost k dalším exhibičním slzám hlavního hrdiny. Ach jo. Ovšemže tuto nejprimitivnější variantu, tento prvoplánový nápad, tvůrci filmu zrealizovali! No, některé válečné filmy jsou fakt emoční snahou tak přepjaté, že to fakt působí až komicky a trapně. V poslední době jsem viděl nějaký ruský novodobý film "Legenda jménem T-34" (2018), který byl pitomý jen o něco málo více. Zatímco v Zimní válce šlo spíš o emoční přepjatost, tak v "Legendě jménem T-34" šlo spíše o nesmyslný děj tvořený s takovým patosem, že vyznívá nechtěně směšně. Takže to bylo námětem blbější, než Zimní válka, která je založena aspoň na nějakém uvěřitelném kontextu, ale ta se zase utápí se v nekonečném pobrekávání a trapně neumělou vztahovou emoční fabulací. Každý z těch filmů je blbý trochu jiným způsobem. A každý z nich má určitou kvalitu akorát v tom, jakou techniku mohli filmaři využívat oproti válečným filmům, které známe z dob řekněme 50. až 80. let. Jen kvůli tomu dávám dvě hvězdičky. Snaha ukázat 2. světovou válku trochu netradičním neortodoxním způsobem tedy u tvůrců 21. století vychází naprázdno, přijde mi zcela selhávající, míjí se účinkem, stává se sama sobě parodií. Špatné. Když porovnám "Tucet špinavců" se "Zimní válkou" a "Jitra jsou zde tichá" s "Legendou jménem T-34", tak jednoznačně vítězí staré klasiky, a to i přes to, že i v nich se samozřejmě dají najít počátky toho přetrvávajícího patetického klišé (velitelé, kteří si zprvu nevěří, ač obstojí, případně nevěří jim mužstvo a oni pak dokáží, jak jsou skvělí, nebo klišé motivů "až bude po válce, tak já budu ... atd. - pic, střela do hlavy nebo poslední vydechnutí zraněného... já vám to nandám za své padlé kamarády... atd.). Jo a ještě jeden trochu úsměvný špílec - myslím, že už i autorovi došlo, kolik klišé tam narval, tak se z jednoho chtěl vyzout až téměř brechtovským zcizovacím efektem. Mám na mysli to, jak raněný voják říká "je mi zima" a pak dodá "tohle vždycky ve filmech říkají postavy, které umírají" - to mne trochu dostalo do pocitu, že sám tvůrce svůj film vnímá trochu ironicky, protože v době, kdy se ten film odehrává, podle mne nebyly žádné filmy, v nichž by postavy zmírajících vojáků hlásily, že jim je zima. To přišlo až později, aspoň myslím. (09.05.2020) (menej) (viac)