Štvorec

Škandinávsky snímok, ktorý si zobral na paškál samotnú škandinávsku ( európsku ) spoločnosť, v neuveriteľných, i trochu zbytočných 2 a pol hodinách ide o prebytočne natiahnutý filmový čas, kde sú k dispozícii maximálne bizarné scény, najmä týkajúce sa Američanky s lingvistickým Dánom Christianom, a ten je i hlavnou postavou, egoistom aj narcistom, ktorého v jednom z úvodných záberov okradnú na akomsi, asi švédskom námestí, na ktorom istá žena vrieska, ako zmyslov zbavená, neznámy chlapík, akurát prechádzajúci sa medzi tými všetkými ľuďmi ponúkne svoju pomoc tej osobe, a taktiež osloví i Christiana, ktorý z toho množstva ignorantských jedincov, čo sú tam, sa podujme rýchlo a rázne zakročiť, a tým pádom čoskoro oľutuje tento moment, že chcel niekomu iba pomôcť... Onedlho sa zbadá, že nemá ani mobil, ba ani peňaženku, a keď prosí o to, aby si mohol z mobilu zavolať, zase panuje veľká neochota, nezáujem zo strany okolia. Mobil síce vypátra spolu s kolegom cez G.P.S. , vymyslia, že napíšu leták, vytlačia jeho kópie a roznesú ho v tej budove každému z jeho obyvateľov do schránok, aby sa ten dotyčný zľakol, pokakal sa, a vrátil, čo mu nepatrí... A to je prvotný reťazec udalostí, od ktorého je odvodený scenár. Inak, Christian je kurátorom múzea, ktoré pripravuje jednu netradičnú výstavu... / Hádam aj akýkoľvek človek z doby kamennej by pochopil, čo chcel svojim autorským filmom jeho režisér i scenárista vypovedať, pričom nerobí to úspornejším spôsobom, ale často tlačí na pílu, čo má až pomerne rušivý element, s príchodom emigrantského chalana sa táto myšlienka ešte viac prehĺbi, a samotný koniec vchádza do prázdna, je zvláštny, t. j. takéto nálady len tak neopadnú zo dňa na deň. / Postrehol som viacero „úsmevných scén” , ktoré prídu len tak z ničoho nič, sa vykryštalizujú, a vďaka tomu pôsobia uveriteľným dojmom. Claes Bang je ozaj výborný, pár prekvapení si tvorcovia prichystali takým tzv. lišiackym spôsobom, keď to vskutku od neho vôbec neočakávate. / Bohaté severské krajiny Európy sú v našich očiach nadmieru idealizované, keď skutočnosť nezodpovedá vsugerovanej predstavivosti, a o tom je aj Östlundov snímok. / K oscarom. Pozorujem to, čo som už postrehol na Erdmannovi, že sa taktiež jedná o dlhý film, s povestnými, absurdnými scénami, ale najmä s obsahom angličtiny, ktorá sa sem síce hodí, ale pre konečný dôsledok to bude pre ŠTVOREC znamenať neúspech na 90. udeľovaní zlatých plešivcov, pretože si na seba prilepil nálepku, ktorú má na čele i Toni... (22.02.2018)

// Östlund je zjevně fanda nejen strefování se do společenských trendů, ale i geometrie. Tady mu ten úhel navíc pak sice celou tu satiru maličko rozmělnil, takže ve finále nebyla až tak fatální, jako v Trojúhelníku, na druhou stranu sledováním jedné samolibé figury po celých 140 minut dotáhl vše do neméně tak uspokojivého konce, za což teda klobouk dolů. 9/10 a tenhle tvůrce je mi čím dál tím sympatičtější. (03.09.2023)

Díky tomu, že se mi poštěstilo od Östlunda zhlédnout i jiný jeho film (Vyšší moc), jsem byl zhruba připravený na to, co mě může čekat, a také se mi podařilo celkem rychle navyknout atmosféře snímku a jeho hlavním myšlenkám. Režisér si i tentokrát bere na paškál současnou (západní) společnost, jen těch jednotlivých témat je o něco víc. Nejistá role dnešního muže, hrdinství versus strach, vynucovaná pomoc, tížící svědomí a zodpovědnost, vlastní trapnost, snobské umění (a společnost), moderní technologie, uhozená politická korektnost (nejen ve Švédsku)…a řada jiných věcí k zamyšlení (bohužel místy až zahlcení), na které tvůrce nahlíží optikou satiry, mnohdy originální, absurdní, kousavé (až nepříjemné) a vtipné (vede použitý kondom). Já se opět převážně bavil (líbí se mi, jak se Östlund vyžívá v trapnosti svých postav), škoda jen, že některé scény u mě úplně nepadly na úrodnou půdu (např. opice či odpadky). S koncem to znovu nebylo úplně slavné, ale lepší než u Vyšší moci. Celkově to vidím na silné 4*. (25.11.2018)

Inu, velezajímavý hloubavý film, který na svou hlavní dějovou kostru s několika trochu divně "semirealistickými" až absurdními scénami (letáky v paneláku, zvířecí performance na banketu) věší mnoho podnětných společenských témat a otázek. Ty, satiricky podané, se vztahují mnohdy k aktuálně progresivně a liberálně evolujícímu Švédsku, ale mají svou univerzálnější platnost pro celý současný Západ. Stejně tak se tyto otázky otírají o umění, milostné vztahy apod., přičemž Östlund stále jaksi osciluje mezi vážným a latentně výsměšným vyzněním. Do toho všeho tu máme silné emoční momenty, které se ale jako by rozprsknou o zeď jakési švédské ledové sterility. (30.09.2022)

Ruben Östlund je asi nejzajímavější režisér a scénárista současné Skandinávie. Dvakrát jsem mu uštědřil pětihvězdičkovou nálož, pro jeho neosobní, ale geniálně vyprávěné příběhy. Jen tady budu jemně kritický, i když uznávám, opravdu jenom jemně. Čtverec má totiž poměrně složitý námět, musíte se nad tím hodně zamýšlet, abyste pochopili, kam tím tvůrce míří. Má celou řadu nápaditých a originálních scén, ale na druhou stranu jej utápí jeho zbytečná celková délka. To, že pomyslný čtverec má být současná Evropa, nad tím přemýšlím ještě doteď. Za mě osobně zajímavý náhled do vyšší třídy současné Skandinávie. (17.02.2020)