Tři přání

Pohádková satira ze současnosti, to nebyl v roce 1958 žánr, který by pasoval do dobou žádaného mustru ideologického schematismu. Režijní dvojice Kadár - Klos se o tom záhy trpce přesvědčila, když jejich snímek Tři přání putoval na příkaz stranických kulturtrégrů do trezoru a autorům byla na pět let prakticky znemožněna další tvůrčí činnost. Snímek, jehož scénář napsal Vratislav Blažek a který nenapadal vlastně nic jiného než neochotu mocných k elementární sebekritice, byl v předpremiéře promítnut na I. festivalu československých filmů v Banské Bystrici (únor 1959). Zde se dostal pod kritickou palbu zastánců tvrdé schematické linie, kteří za společensky škodlivé označili ještě dalších sedm filmů (mezi nimi i Helgeho Školu otců a Krškovo psychologické drama Zde jsou lvi). Snímek byl do kin uvolněn až v roce 1963. Tehdy také začala vrcholná etapa Kadárovy a Klosovy tvorby, završená oscarovým Obchodem na korze. Filmový kritik A. J. Liehm později potvrdil, že titíž lidé, kteří v osmapadesátém roce Tři přání jako na povel zatracovali, v třiašedesátém hovořili o filmu jako o ztracené síle a přežitku. To však nic nemění na skutečnosti, že PŘÁNÍ patří v rámci žánru komediální alegorie k nejvyspělejším a nejzdařilejším dílům. Samotný film pak ozvláštňuje i ústřední dvojice složená ze dvou chorvatských herců (Rade Marković a Tatjana Beljaková), znamenitá je další varianta dobrotivého stařečka v podání Bohuše Záhorského. Dnes s odstupem padesáti let působí ústřední motiv tohoto filmu jako neškodná anekdota. Avšak na konci padesátých let, kdy doznívala atmosféra politických procesů a kdy za pouhý náznak kritiky hrozil žalář, tomu bylo naopak. A proto i zdánlivě malé hrdinství je ve výsledku velkým činem. (23.01.2009)

"Nejde o to, co řekl, ale co mohl říct!" Kousavá pohádková satira s výbornou ústřední dvojicí (z toho, jak stoprocentně se povedl jejich dabing, by si dnes měla brát studia příklad), doslova kouzelným Bohušem Záhorským a zajímavou rolí pro Vlastimila Brodského. Nemá snad jediné vyloženě nudné místo. (30.01.2016)

Zrod proslulé režisérské dvojice někdejšího Plickova žáka Jána Kádára a spoluzakladatele zlínských filmových ateliérů Elmara Klose nebyl snadný a nevyhnul se řadě výkrut. Po rozporuplné HUDBĚ Z MARSU, v níž jen velmi poučené oko odhaluje ze struktury dobového kontextu zárodky rodící se kritickou reflexi osudové doby politických procesů, až programově negující odkaz demokratického Československa, dospívají po několika letech oba tvůrci na okraj možností nejen svých, ale i tehdejší cenzury. Chruščovovské oteplení, uvozené proslulým projevem sovětského státníka na XX. sjezdu KSSS v r. 1956, pronikavě oslabilo kulturní dirigismus komunistických nomenklatur z aparátu ÚV KSČ natolik, že umožnilo nástup první kritické nejen filmové vlny. Bajka, přenesená do dobové reality, s charakteristickým jemným českým humorem prozrazuje mnohé o rozvratu v zásobování, přežívání posledních reliktů poválečné přídělové ekonomiky i křehké zranitelnosti společnosti, která domněle z voluntaristické zvůle okolí tehdejšího prvního muže Antonína Novotného dovrší o dva roky později budování socialismu. Alegorická linie tehdejší tvorby (AŽ PŘIJDE KOCOUR, BÍLÁ PANÍ, KRÁL KRÁLŮ) naznačuje velikost a pronikavost sebereflexního záběru tehdejších avantgard. Dnes i náběhy k mohutnému rozmachu šedesátých let mají nejen svou cenu, ale uchovávají si také své neopakovatelné divácké kouzlo. (15.03.2011)

Tento film je mimořádně povedený. Vzhledem k tomu, že je nadčasový, je aktuální i dnes. Když jsem ho viděl jako malý, byla to pro mě taková pohádka pro dospělé. Skutečný smysl filmu jsem odhalil o něco později. Film jsem viděl už mnohokrát a ku podivu mi nečiní žádné obtíže se něj podívat kdykoliv znovu a znovu. (28.10.2019)

„Vidíš, vidíš, kolik zla nadělají peníze…když nejsou.“ Velmi jasná satira, která apeluje na morální zásady diváka (závist, udavačství, touha po penězích a majetku), ale stejně tak se velmi odvážně (!) strefuje i do socialismu. Jinak je to více než slušná zábava, s několika kvalitními hláškami, scénami (nejvíc se mi líbily perfektní hádka a karetní partička) a svérázným pohádkovým dědečkem v podání výborného Bohuše Záhorského. A když si k tomu připočtu ještě krásně otevřený konec, který si divák může domyslet sám, vidím to celkově na slabší, ale přece jenom plný počet. „Nějaká vleklá choroba v rodině, nebyla by? Kloubový revmatismus? Neni…nebo aspoň TBC, nemá někdo u vás doma?“ – „Bohužel.“ – Ježiš to je smůla, to je smůla.“ (09.12.2012)