Zlaté časy rozhlasu

Mistrovské dílo subtilního neurotika je pozoruhodnou skládankou života židovské newyorské komunity. Tvrzení, že Allen je v tomto svém filmu nepřítomný, neobstojí; opak je pravdou; je jeho hlavní postavou. Židovská vnitroměstská lokalita a velkorodinná pospolitost, ve které budoucí umělec prožívá své dětství, vybuchuje tu gejzíry radosti, tu smutku a zmaru. Současně se dostáváme i za tyto úzké meze: co chvíli dýchne doznívající krize, v druhé polovině se k tomu přidává americká válečná každodennost. Druhá hrdinka, postava rozhlasové hvězdičky hraná mistrovsky Miou Farrowovou, v sobě soustřeďuje průměrné američanství té doby (příliš se nezměnilo); scéna s gangstrem, v níž si slzy podávají ruku s humorem až přečernalým, je jedinečná. Mnoho autentického vložil velký Američan i do postižení a přiblížení rozhlasového prostředí. Dokonalé režijní vedení herců, promyšlený scénář, velkorysá a přitom historicky přesná výprava, to všechno vytváří obraz doby, která je pozoruhodnou a osobitou americkou reflexí doby, kterou si dnes vybavují už jen ti nejstarší. Doby nostalgické, napínavé, přelomové a ve scénách vítězství a vrcholných okamžiků také přitažlivě opojné. Doby Allenova předstříbrného větru. ZLATÉ ČASY nejenže patří k Allenovým vrcholným dílům, ale navíc ukazují mnohostrannost a skutečný rozsah jeho nevšedního talentu a nesporné umělecké velikosti. (25.03.2015)

V souvislosti s režijními múzami Woodyho Allena se filmoví historici nejčastěji obrací k Bergmanovi, tento film ale ukazuje, že by se nemělo v různých medailoncích mluvit jen o něm - po "Stardust Memories" se jedná o v pořadí druhou poctu tvorbě Federica Felliniho, zde odkazující snad na všechno typické pro známého italského režiséra, až se skoro chce říci: "A m'arcord". Krom drobných podobností nejen se zmíněným Amarcordem (první kontakt se sexualitou), ale také La dolce vita (válečné tajemství malého Woodyho dle mě parafrázuje slavnou scénu na pláži) či 8 1/2 (zhasnutí světel) mě trochu překvapilo, jak se povedlo převést Felliniho trademark - obskurní postavičky, vypravěč, etc. tak, že působí originálním dojmem a především autobiograficky. Vyprávění o životě mimo rozhlasový entusiasmus je podle mě další silnou stránkou snímku - například si myslím, že pokud Woody skutečně vyrůstal v takové společnosti, kde předmětem sváru byl třeba i Tichý oceán, tak se ani není čemu divit, že je s ním taková zábava. :-) Díky tomuto zaměření příběhu se povedlo odborat i jednu moji tradiční nejistotu - když například v českých filmech vidím různé dětské skupinky, nemám moc víru v každý jejich pohyb, nemluvě o jednotlivých replikách. Snad poprvé jsem se dokázal vcítit do zobrazeného potěru, například proto, že tato vize není daleko od toho, k čemu se sám ohlížím, jen rozhlas v devadesátých letech už dávno přenechal své místo televizi. Plně se mi tak potvrzuje Allenovo postavení v mé hirearchii - trochu mě i mrzí, že vedle filmařiny se nevěnuje také psychologii, pokud by to šlo, chodil bych k němu v průměru na dvě sezení za den a za dva týdny by možná o mě věděl více než barová zpěvačka Sally o svých newyorských spoluobčanech. :-) Stejná slova samozřejmě platí i v tomto komentáři již několikrát zmíněném FF. "Zlaté časy rádia" u mě zaujímají shodou okolností podobné postavení jako italské 8 1/2 - pomyslný Midasův dotek zafungoval lépe na jiných místech (v případě Woodyho bych mohl jmenovat asi pět snímků), nicméně pro tenhle krajíc jednoho velkého filmového chleba mám zvláštní slabost. O hodnocení nejsem na pochybách. P.S. Herecké obsazení sice je v nostalgických snímcích tohoto rázu méně podstatné, nicméně zaujalo mě nečekané cameo Diane Keaton - v první chvíli jsem ji dokonce nepoznal. (14.08.2010)

Dnes žije svet s televízorom a počítačom, ale na prelome 30 a 40 tých rokoch stredobodom každej americkej rodiny bol rozhlas, ktorý jednotlivé rodiny spájal s blízkym ale aj vzdialeným svetom. Rozhlas im priniesol aj vážne správy o prepadnutí Pearl Harboru, ale ľudia neboli nadšení, že im reportér prerušuje ich zábavu produkovanú rozhlasom. Film poukazuje na situáciu v starej židovskej rodine, ale aj v celej americkej spoločnosti, ktorá sa začala pripravovať na vojnu. Aj od malých deti sa očakávala pomoc národu, ktorý bol vo vojnovom stave. Museli zbierať železo a sledovať more a v ňom nemecké a japonské ponorky. Režisér buduje svet bežných, nedôležitých udalosti, ktorými žijú ľudia až nakoniec sa pridáva každodenná vojnová prítomnosť 2. svetovej vojny s plnou vážnosťou.. (15.10.2015)

Ja som si seriózne myslel, že v tomto filme nám Woody predstaví niečo ako oslavu vývoja rádia (v prvom rade) prostredníctvom nejakých menších stories. Ono sú to nakoniec menšie stories a na ich pozadí je oslava rádia. Rádio ako činiteľ, ohlasujúci napríklad vstup USA do vojny, ale hlavne zdroj zábavy a radosti. Čiže Allen nám ponúka ďalšiu zo svojich mozájk plnú rôznych charakterov, postavičiek a figúrok. No a práve tu mi všetci pripadali skôr ako figúrky, kdežto vo väčšine jeho filmov sme svedkami niekedy až psychologicky prepracovanejších postáv. Je tu zopár exkluzívnych fórikov, kopa nostalgie a pohodová atmosféra, film je to však pre mňa ľahko a rýchlo z hlavy vyfučiteľný. Ak to má autobiografické črty, tak má Woody u mňa zopár bodov navyše. (14.01.2015)

Bez debat jeden z nejlepších Woodyho filmů vůbec - plný nostalgie, humoru, dětských lásek a skvělé muziky. A ohledně té muziky je to asi film nejnabitější těmi nejprofláklejšími swingovými a jazzovými fláky 30. a 40. let. Film si tak krásně plyne, dokonce i nacistická ponorka a šílenec se sekáčkem se objeví, ale ta závěrečná scéna s Woodyho úvahou to ještě celé zvedne do nadpozemských výšin. Krása. (26.10.2014)