Zlaté časy rozhlasu

Allen se tentokrát vyznamenal především námětem. Vzal své vzpomínky na dětství a různé skečovité scénky a všechno poslepoval do nostalgické koláže, jejímž pojivem je vysílání rádia coby média, jež nejen doprovází, ale i určuje osudy postav. Díky téhle koncepci pak film může sledovat několik dějových rovin a přepínat z veselé do posmutnělé atmosféry, aniž by to působilo rušivě, neboť zde vlastně není hlavní rolí nějaká postava, ale právě rádio. Vymyslet na takovýchto základech film, který by držel pohromadě a fungoval by, je obdivuhodné. (21.11.2011)

Tenhle film si natočil Allen pro sebe. Nahozené, nenáročné historky týkající se radiového vysílání nejdou Allenovi zdaleka tak dobré (ne všechny jsou povedené, ne všechny jsou vypointované) jako jeho obvykle silné dialogy a pro ty, kteří nemají v lásce hudbu 30.-40. let může být navíc těžké vyslechnout si všechna hudební čísla. To ale bude Allenovi asi jedno a přívětivě naladěnému divákovi také, všechno v tomhle filmu je totiž podřízeno budování atmosféry doby, kdy radio bylo na soumraku jazzového věku králem a samotřejmou součástí života, jako dnes internet a mobilní telefon. Prostě ohlédnutí do dětství do brooklynské čtvrti Rockaway, kde Allen vyrůstal. Kdo má Allena rád, bude mít rád i tenhle film, ostatními si nejsem jistý. (24.04.2020)

Vzpomínání nostalgické, moc příjemné, přímo na hlášky poněkud chudé, ale na vtipné situace nikoli. K tomu parádní hudba a mnoho kvalitních písniček (spojených s často humornými událostmi). Scény jako originální vloupání, odposlouchávání sousedů, baseballista či únos svědkyně maximálně pobavily. Vidím to na slušné 4*. „Střelil se do nohy. Uřízli mu ji. Říkalo se, že už si nezahraje. Další sezónu si zahrál. Neměl nohu, ale měl udatné srdce! V zimě přišel o ruku. Naštěstí pravou. Neměl nohu a ruku, ale měl udatné srdce! Při lovu na kachny měl nehodu. Oslepl. Ale zůstal mu instinkt. A udatné srdce! Pak ho přejel náklaďák…“ (28.08.2014)

Krásné retro, které obecně miluju asi stejně jako autor. Už během filmu a hlavně dlouho po něm jsem si zavzpomínala na lítání po venku a na rošťárny, co jsme vyváděli. A taky na to svoje rádio: jak jsem babičce zabavila tranzistorák, protože jedině na něm šel chytit "Laxík" a tak jsem u něho trávila večery, když to šlo, chytala angličtinu a zažila třeba začátky Michaela Jacksona (kterého ale nijak nemusím) a znám názvy všech těch srágor, co se v 80.letech hrály. Babička mi ho pak zase na chvíli sebrala, protože jedině na něm šel chytit Hlas Ameriky:-) Vždycky jsme se nějak domluvily. A myslím, že právě o to vzpomínání diváků šlo Allenovi nejvíc, aby se naladili na stejnou vlnu, vzpomněli si na všechny kamarády, známé a blízké, které třeba už čas zavál někam daleko nebo na věčnost. Líbilo se mi zachycení toho rodinného i sousedského hemžení, zmatku, ve kterém se všichni mají rádi a neztrácejí lásku a naději. A že právě tohle umí Woody zachytit snad ze všeho nejlíp! A nepotřebuje k tomu záporáky nebo katastrofy. Hrozně jsem se nachechtala u fackovací scény u rabína, ale to snad každý. Samozřejmě senzační hudba, ale to je Allena standard! (14.03.2012)

Divoká analogie, leč nemohu si pomoci: vyprávěči Proustova Hledání ztraceného času posloužila k rozpomínání madlenka, v tomto Allenově filmu plní obdobnou úlohu rádio. Jak vidno, bránou ve vstup do labyrintu (tj. v prostor, kde pohyb z povahy věci není přímočarý a kde cesta mnohdy bývá silnějším zážitkem než cíl, resp. bloudění vytyčuje "naturel prostoru"; model labyrintu u obou děl určuje podobu vyprávění, proto je popis labyrintu nutným) vzpomínek mnohdy bývají ty nejnepatrnější, nejneočekávanější věci všedního žití. A co víc, tyto věci (madlenka, radio, atd.) nejsou pouhou připomínkou (stínem) času dávno minulého, ony tento čas dokážou znovuzpřítomnit, oživit. Ne tedy stesk po nevratné minulosti, nýbrž radost z průzračnosti tónů (ev. chuti), zapřičiněné převoditelnosti, organické jednotě, resp. neoddělitelnosti věčných zvuků/chutí (kupř. Beethovenova Devátá bude stále toutéž Devátou i za 100 let; madlenka 19. století musí mít zákonitě něco společného s madlenkou 21. století, jinak by už nemohla být madlenkou) od tváří dlouho již pohřbených blízkých a události, které dávno tomu pokryl prach. Poslech rádio jako ostrůvek věčnosti v moři nesmlouvavého zanikání. 75 % (04.06.2022)