Zlatí úhoři

Hezky pribeh ktery je pekne zfilmovan, ale vzhledem k tomu, ze znam predlohu, tak nemuzu jit na plne hodnoceni. Knizni predloha byla v urcitych castech pro vetsi dramaticnost prepracovana coz me trosku zklamalo. Ale pokud bych nebyl hnidopich a knihu neznal, tak by to byl takovy hezky a uprimny pribeh. Jsem rad, ze postavu Proska Kachyna zachoval do Smrti krasnych srncu zase Hrusinskemu, ktery je v teto roli excelentni. Zato musim rict, ze jak mam rad Mensika tak Hermanek me jako otec sedi vice a vice me prirostl k srdci. Cistych 80% více nedam kvuli knize. (12.05.2008)

Tak tu je zase pekne vidieť ten klasický český prístup. Takmer až rozprávková poetickosť rozprávania, plná svojráznych figúriek, stále hraných tými istými hercami v kontraste niečoho strašného, čo od začiatku očakávame. Nie som si istý, či toto je látka priamo pre Kachyňu, ale keď napísal scenár, tak asi vedel, čo robí a veľa ľudí tým oslovil. Predchádzajúca charakteristika mi viac ale sedí k Menzelovi. Film je uvádzaný ako dielo pre deti a mládež, no mne to prišlo depresívne tak akurát na dospelého. Nie podaním, ale tým, čo sa vo filme odohráva. Ako dieťa by som tento film vidieť nechcel a ani som ho nevidel. Keď Kachyňa a ryby, tak u mňa víťazí spolupráca s Heřmánkom. (09.05.2014)

U málokterého českého spisovatele je umělecká tvorba tak jednoznačně a přímočaře propojena s osobními osudy tvůrce, jako je tomu u Oty Pavla. Dlouhá desetiletí zrály v hlavě uznávaného sportovního reportéra náměty na povídky, které měly tak hluboce zapůsobit na čtenářskou veřejnost. Dlouhé roky syn obchodního cestujícího na své dětství a mládí strávené u rybníků v Buštěhradu, na březích řeky Berounky a v křivoklátských lesích jen vzpomínal. Počátkem sedmdesátých let pak plody svého nezměrného úsilí vydal, byť to zprvu byly jen útlé povídky, ale i do nich Pavel vložil všechny životní vzestupy a pády, všechny radosti i strasti, všechny city, které člověka provázejí jeho cestou životem. Dominující postavou jeho literárního díla je postava Pavlova otce, téměř renesančního člověka plného ztřeštěných nápadů, osobního šarmu a neutuchající aktivity, po jehož boku stojí něžná, citlivá a s osudem smířená matka. Zlatí úhoři jsou pak symbolem něčeho zdánlivě nedosažitelného, vzácného, něčeho, za čím je třeba jít celý život. Zároveň jsou dárkem spisovatelovu otci. I když řezník úhoře, chycené s obrovskou námahou i štěstím, nakonec přesolí, tatínek dárek ocení a poté zve pravidelně syna na úhoře. Jedenáctkrát. Tolikrát, kolik jich k narozeninám předtím dostal. Nechce zemřít s vědomím, že by někomu něco dlužil. Režisér Karel Kachyňa dokázal všechny tyto rysy citlivě a téměř lyricky vystihnout (stejně osobitý je také pozdější celovečerní film Smrt krásných srnců, 1986). Nad čím se divákovi tají dech, je herecký výkon Vladimíra Menšíka v roli tatínka malého Prdelky, který se s obdivuhodnou silou dokázal povznést nad své předchozí šaškování a vytvořil hluboce dojímavý portrét člověka, kterému doba bere to nejcennější. Velice vyrovnaným partnerem je překvapivě malý Martin Mikuláš, standardně mistrovské je vykreslení mlčenlivého převozníka Proška Rudolfem Hrušínským. Apoteóza souznění člověka s přírodou, snivé vpomínky na dětství, hold obyčejným, ale i statečným a ryzím lidem - tak by bylo možné shrnout poslání Pavlových próz. Křišťálově čisté a svobodou, nevázanou hravostí, chápavou laskavostí i charakterovou pevností naplněné povídky Oty Pavla působily v literárním suchopáru první poloviny sedmdesátých let jako kapky rosy svlažující unavené a na duchu skleslé poutníky v poušti. A ještě něco tu je: touha vrátit se alespoň na chvíli do oněch časů, kdy příroda lidi oslovovala a člověk se dokázal usmát na člověka. Zřejmě zde spisovatel zaťukal na něco pradávného, co je zapsáno hluboko v duši každého z nás a co dokáže vyvolat jen skutečný umělec. A pak snad není zapotřebí sáhodlouze analyzovat a snažit se úporně - a patrně zbytečně - takový pocit vystihnout. Stačí jen, že o něm víme. A také o knize či filmu, který ho dokáže vyvolat. (14.06.2010)

Neuvěřitelné melancholický film, který umí neskonale dobře a nadčasově pracovat s atmosférou jednotlivých scén a daného dobového zařazení. Přechody z dětské naivity až po zhmotnění absolutní reality. Luboš Fišer jako skladatel doplnil jednotlivé scény až mystickou hudbou. K tomu Vladimír Menšík a Rudolf Hrušínský v jedněch ze svých nejlepších rolí. Poetické ve všech směrech a dalece přesahující klasické filmové umění. Ota Pavel tu doslova ožívá ve svých vzpomínkách na své dětství a spolu s ním veškeré jeho emoce. (10.04.2023)

Mám pocit, že poetické příběhy jsou něco, co nám vysloveně jde. Ať už knižně, tak i filmově. Zlatí úhoři jsou přesně tímto kouskem, natočeným v asi nejzlatější éře československé kinematografie. Berounka, Kachyňa, Menšík, Hrušinský nebo samotnej Prdelka jsou přesně ty důvody, proč mám filmy z této doby tak strašně rád. Ota Pavel připravil nádherný, ale nesmírně smutný příběh ze světa zlatých úhořů, kterého se chopil Kachyňa tak krásně, jak jsem se v současné době s ničím podobným nesetkal. Představte si, že stojíte u Berounky a vnímáte, jak pod Vámi teče samotná řeka. Když se pořádně zaposloucháte, možná ty úhoře i uslyšíte. Pokud se Vám to povede, tak Vám gratuluji, zažili jste to samé, co zažil Ota Pavel před desítkami let, když prožíval svoje dětství u Berounky. A víte co? Čert vezmi fakt, že takové krásné poetické příběhy tu už nikdo nepíše...tyto chvilky Vám totiž jen tak někdo nesebere. (17.11.2015)