Už zase skáčem cez kaluže

Natočené velmi citlivě a moc hezky, jak to K. Kachyňa umí. Hudební doprovod a doteky přírody byly skvělým balzámem na duši. Líbila se mi i dětská logika pihatého V. Dlouhého a jeho téměř skálopevná jistota ve vlastní uzdravení. Ze svého handicapu udělal přednost a zajistil si tak pozornost všech dětí. Napomohl také k těsnější rodinné semknutosti, byl tak pozitivním hnacím motorem ke změnám. (15.11.2010)

Osudové setkání. I tak bychom mohli pojmenovat umělecké a životní protnutí režiséra Karla Kachyni s tehdy dvanáctiletým Vladimírem Dlouhým, jehož dětsky civilní pojetí titulní role předznamenalo mnohé z jeho pozdějších vrcholných kreací na divadle a ve filmu. Přenesení Marshallova románu do ryze českého prostředí c. a k. monarchie posledního desetiletí vlastně připomíná, že nezáleží ani tak na zemi, ale především na lidech, jejichž životní osudy zůstávají kdykoli a kdekoli stejné i se svými bolestmi a radostmi, jež právě prožívají. Hrdinou jímavého příběhu se stává tehdy neléčitelnou obrnou stižený chlapec, v hloubi duše však neuvěřitelně odhodlaný jít za svým životním snem bez ohledu na osudem vyřčený handicap. A protože je po tátovi chlap jaksepatří, nevzdává se, i kdyby to měl být sen z kategorie nesplnitelných: chce hledět osudu do tváře ze hřbetu koně a v jeho sedle zdolat kaluže před rodnou chalupou, jež jsou pro něj přímo zdolanými oceány. Neokázale statečný, umanutý i naivně upřímný vypravěč s berlemi, toužící zvítězit nad svou nemocí pak jakoby předznamenal skutečný osobní boj jeho hereckého představitele a stejně jako malému chlapci, i Dlouhému nescházela odvaha a odhodlání. Bohužel, jak se říká: život je sviňa. V tomto případě to platí dvojnásob. (13.11.2010)

Jednou z nezpochybnitelných schopností génia Kachyni bylo úchvatné převedení obyčejného venkovského života v ojedinělý filmový zážitek. Vladimír Dlouhý sklízí stejné sympatie jako Tomáš Holý a jeho nezlomného dětského ducha mu divák věří v každém pohledu. Kachyňa zbytečně netlačí na pilu, co se týče emocí a uvolňuje je ze samotného jádra věci, díky čemuž není toto vitální drama sentimentální, ale upřímné, láskyplné a každý, kdo jej viděl má možná nutkání přehodnotit své postoje k životu a být o něco více nebojácný a houževnatý. Skutečně přínosné dílo, které ani po tolika letech neztratilo nic ze svého půvabu a výpovědní hodnoty. 80% (08.12.2013)

Ach jo, Vláďo, Vláďo... Ten malý, ušatý, černovlasý chlapec měl v sobě už tehdy tolik křehkosti, jemnosti a dospělosti zároveň. Jeho mluvený projev je zde, stejně jako i ten herecký, velmi skromný, přirozený a citlivý. A ač toho příliš nenamluví, tak i jen pouhým svým pohybem, pohledem či gestem mě dokázal téměř hypnoticky přimrazit k obrazovce. Příroda, koně, barevná sklíčka, nádherná hudební melodie (která se sice možná až příliš často opakuje dokola, ale i tak je úchvatná:) a krásné ženské zpěvy, v nichž jsem rozeznala podobné tóniny, jako v o dva roky starším legendárním, temném díle, k němuž Zdeněk Liška též komponoval hudbu. Nikdy jsem ve filmu neviděla, aby někdo dokázal tak obyčejné slovo jako "vajíčko" pronést s takovým citem a krásou, jako to udělal Adam, když ležel na lůžku. To, jak to řekl, prostě nádhera. Myslím, že nikdo by toto slovo nedokázal vyslovit tak, jako on. Vím, je to detail, ale jsou to právě ony, kdo mnohdy ve filmu vytvářejí jedinečný celek. (28.12.2011)

Pro mě snad nejdojemnější Kachyňa. Rozhodně jeden z nejlidštějších filmů, který si můžu kdykoli dopřát. Pohlazení po duši dětské i dospělé a naprosto originální a nenapodobitelný způsob vyprávění i klasicky precizní prolínání snové, vzpomínkové i fantazijní reality. Vše završuje excelentní práce s herci a jejich postavami (Adamovy "němé" sestry jsou laděny skoro až Bergmanovsky) a pochopitelně geniálně podchycená hudba. Jeden z filmů, který vždy a rád propláču. (01.01.2012)