Práče

Vzpomínky na dětství a povinné angažované filmy jsou vždy tíživou chmurou. Revize zralého věku buď tento dojem raného věku potvrzuje, nebo naopak od základů bourá. Jistým vodítkem při hledání odpovědi na tuto otázku jsou v případě PRÁČETE jména tvůrců filmu, ale i doba jeho vzniku. Bez výjimky se jedná o jména jasná a často i o špičkové osobnosti. V Kachyňově tvorbě představuje PRÁČE volnou řadu obdobných, na vidění dětských hrdinů založených děl: AŤ ŽIJE REPUBLIKA (1965), ROBINSONKA a PAVLÍNKA (obě 1974), POČÍTÁNÍ OVEČEK (1981) a famózní seriál VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE (1984). Neobvyklý pohled do života týlových složek 1. československého armádního sboru během nejtěžších dnů karpatsko-dukelské operace připomíná svou atmosférou slavný Bondarčukův film OSUD ČLOVĚKA natočený o rok dříve podle stejnojmenné novely Michaila Šolochova. Válka, aniž se stírá cokoliv z jejích hrůz, je tu stále tak trochu dětskou hrou obohacenou o hrozivé rysy bezprostřední zkušenosti s dospělým světem koncentračního tábora. Věrohodně působí i příhoda s krávou a holčičkou i česko-slovenské dětské přátelství, které z ní vzniká. Poetický obraz dětského světa vrcholí symbolicky překročením československé státní hranice 6. října 1944 (pomíjím o zhruba 6 týdnů mladší vstup sovětských vojsk na území Podkarpatské Ukrajiny), jímž se psychologicky láme průběh války z pohledu našeho druhoodbojového exilu. Exil vlastně končí a obnovená československá státnost pokračuje a sílí každou hodinou, každým dnem, týdnem i měsícem, které přibližují konec druhé světové války. Obraz, podepřený kvalitními výkony všech protagonistů s jasnou dominancí slovenského velikána Gustáva Valacha, i po letech a přes propast desetiletí přibližuje válečné hrůzy také dětem naší doby. V této souvislosti zůstává nezodpovězenou otázkou, nakolik jsou zralé generace naší současnosti s to pochopit hloubku a závažnost tohoto Kachyňova pozoruhodně zralého, civilně pojatého svědectví. (27.01.2008)

Mám slabost pro Kachyňovo "vidění", z filmu na mě přestoupila atmosféra válečných let a neměl jsem žádný problém identifikovat se s postavou malého Františka. Michael Koblic ho ztvárnil dokonale (docela chápu jeho babičku, která klučíka tlačila na všechny možné konkurzy), takovou výřidilku a artikulaci jsem zažil ještě u Tomáše Holého. Valná většina dětských herců nedokáže s postavou, kterou má zahrát, patřičně splynout. Divák pak cítí tu osmou klapku a urputnou snahu dítěte dostat ze sebe předepsanou repliku. Práče je pro mě milý poetický film, nic víc, nic míň. (24.07.2013)

Všichni mi vtloukali do hlavy, že tohle je prostě jeden z "nej-filmů" od Kachyni, ale já bych vyšší hodnocení nepřenesl přes srdce. Vždyť je to naprosto předvídatelný dětský film, já být na místě těch chlapů, tak bych kluka seřezal a zavřel někam hluboko. Oni ho za porušování vojenských regulí tak leda poplácají po rameni a to finální odhalení špiónů jsem tušil už od půlky filmu. (06.01.2007)

Rusáci majú Ivanovo detstvo (a veľa ďalších), Slovač Pieseň o sivom holubovi (a zopár ďalších) a Čecháčci okrem iného Práče. Kachyňa dokonca ešte aj dokonalé Ať žije republika. To čo sa týka vojnových filmov v hlavnej úlohe s detským hrdinom. Pokiaľ sa chcete vyhnúť depresii, vyberte si z nich rozhodne Práče. Pôsobí nie síce úplne že optimisticky, ale nie je to depresia a to rozhodne nemyslím v žiadnom budovateľskom zmysle slova. Franta sa na tejto vojne naučil o živote viac, ako väčšina civilov počas povinnej dvojročnej služby v časoch normalizácie. Teda možno, nechcem sa nikoho dotknúť. (30.05.2017)

Roztomilý poetický snímek z válečného prostředí (to je ale oxymoron), taková prefigurace Kolji. Zajímavá role koktavého vojáka v podání slovenského herce Gustáva Valacha známého z trilogie s Tomášem Holým (Pod Jezevčí skálou, apod.) Při závěrečné scéně se mi hnaly slzy do očí, přiznávám....takovéto snímky mi v dnešní kinematografii chybí. Kachyňa mi také schází... (21.11.2004)