Miesto pri mori

Lonergan je o něco lepší scenárista než režisér a nepoměrně lepší režisér než člověk s citem pro volbu hudby. Jedno z nejlépe napsaných i zahraných "klasických amerických maloměstských dramat o neřešitelných kostlivcích ve skříních" posledních let si totiž podkopává nohy na první dobrou cíleným výběrem klasické vážné smyčcové hudby. Ta je tu nadužívána a byly vybrány nejohranější možné skladby; je to na slzičky cílené, od patosu ulepené, podbízivé a snadné řešení. Což je v naprostém rozporu se vším ostatním, jelikož Manchester jinak nic patosem zavánějícího, podbízivého (natož na slzičky cíleného) nenabízí (a že by se našly pasáže, které by k tomu sváděly) a snadná východiska jsou mu cizí. Jako by autor nevěřil, že jeho vlastní osudová látka, jím vybraní herci a jím sepsané dialogy, které fenomenálně pracují s nevyřčeným "co však vždy visí ve vzduchu", budou stačit na emočně zdrcující subtilní drama a tak se tomu rozhodl jít naproti nejlacinějším možným způsobem. A zbytečně tím devalvuje jinak neskonale působivý zážitek. (03.02.2017)

Dosti složitý film, u kterého doporučuji dávat hodně bedlivý pozor, jinak bude hrozit že si jej budete muset pustit znovu. Silný příběh, se kterým se člověk dokáže snadno ztotožnit, kdo z nás si sebou nenese nějakou tu temnější událost z minulosti, se kterou se musí ať chce nebo nechce vyrovnávat. Tady sledujeme jistého Lee Chandlera, kterému osud tedy opravdu naložil. Kdo jiný by mohl ztvárnit podobného ztroskotance lépe než Casey Affleck. Někteří z nás už holt třeba nikdy nebudou mít možnost žít spokojený život. 80% (17.02.2017)

Film o lidské bolesti, pocitu viny a selhání a snaze se s tím vším nějak vyrovnat. Příjemně a chytře obsazený, když Casey Affleck do své role sedí jako by mu to Lonergan napsal přímo na tělo. Nemám ho nakoukaného natolik, abych mohl s jistotou říct, že tak geniálně hraje anebo to byl jen skvělý castingový tah. Bohužel Místo u moře u mě neboduje tak, jak jsem očekával, protože funguje jen zčásti. Moji pozornost jednostranně strhává od začátku do konce Lee Chandler, kdežto režisér chtěl budovat film na vztahu a konfrontaci strýce a synovce. Jenže Patrick coby puberťák pro mě zajímavý bohužel nebyl. Film fungoval na jedničku do té doby, kdy pro mě Lee byl záhadou a nechápal jsem všechnu jeho hořkost, emocionální nestabilitu a nepřístupnost jeho povahy. Odhalení mělo pro mě přijít až v závěru. Přesto rozumím tomu, proč se o filmu tolik mluví a proč je považovaný za hodný oscarového klání. Celkový dojem: 65 %. (09.04.2017)

Formální úspornost, postavy, do nichž se obtížně proniká a ještě obtížněji se opouští, nemožnost komunikace a unikání před vlastní minulostí, před vlastním životem. Výborně vystavěný scénář, který nám postupným odkrýváním věcí minulých umožňuje pozvolna přilnout k hlavní postavě, s níž jako bychom také hledali záblesk naděje v černočerné psychické temnotě. Herectví Caseyho Afflecka je opět až mrazivě přesvědčivé a deprimující, ale nijak nezaostává ani mladík Hedges nebo na těch několik minut uhrančivá Michelle Williams. K naprosté spokojenosti mi schází přeci jenom trochu vyrovnanější tempo a místy jsem zcela nesouhlasil ani s nátlakovým přívalem všudypřítomné deprese, zkoušejícím průtok slzných kanálků na úkor udržení čisté autenticity. Dojem je ale velmi intenzivní a zakončení filmařsky krásné, život je nevděčná bitch a Lonergan o tom umí výstižně baladicky povyprávět. 80% (28.02.2017)

Mamá Efleková je šťastná smolařka. Vrhne na svět dva fakany, oba s dětskou obrnou, a oba dva ti koženáči se nějakou podivnou hrou zfetovaného osudu stanou známými herci, tudíž má bába o porcelánové žuby a důchod ve 43+4 v Malibu vystaráno. Poslední film každého z ochrnutých bratrů však ukázal, že když někdo napíše scénář o trampotách nehoblovaného prkna a do hlavní role překvapivě obsadí místo původně favorizované plastelíny nehoblované prkno, nelze kástingem téměř nic zkurvit. Tak Ben poprvé ve své kariéře dostal roli bezemočního aspergra, co jen tak strnule čumí, kterážto mu sedla jako svěrací kazajka Mojmíru Širůčkovi, no a Kejsy se dokonale našel v semidebilním traumatizovaném údžbáři, jenž pro změnu jen tak strnule čumí a občas řekne „ÿÿÿÿÿÿÿÿÿ“, což by asi dělal každý, kdo si kvůli vlastnímu kokotismu ugriloval své budoucí dárce orgánů a navíc mu pošel bratr. Prostě talenti. Osral samozřejmě prudce zasloužený, něco jako kdyby ho dali Frigovi za Hamleta. U filmu samotného si sice dost často znuděným poposedáváním minimálně ošoupete Manchestráky, nicméně jeho bezútěšný náboj a tíživá atmosféra nezjizví perikard snad jen profesionálnímu sociopatovi, a na konci jste i rádi, že je někdo v ještě totálnější prdeli než vy sám, tak se prozatím rozhodnete ušetřit za plyn. (09.03.2017)