Hanele

Podařená adaptace Olbrachtovy povídky O smutných očích Hany Karadžičové z knihy Golet v údolí. Ivan Olbracht, přesvědčený levicový prvorepublikový intelektuál a člen KSČ, skutečně žil od roku 1931 v Podkarpatské Rusi (jezdil sem každé léto a párkrát tu pobýval i v zimě), kde mimo jiné založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi. Jeho světový názor se odrazil samozřejmě i v jeho knihách, někde prvoplánově (Anna proletářka), jinde a častěji mnohem sofistikovaněji - z prostředí Podkarpatské Rusy je jednoznačně nejlepší baladická ozvěna mýtu o Nikola Šohajovi, (který bohatým bral a chudým dával) a jistě i povídky z prostředí polanských Židů. Nechci zde tvrdit, jaká strana politického spektra je tou správnou a pravdudící, chci jen konstatovat fakta, která jsou ostatně patrná i v Kachyňově adaptaci (postava uvědomělého ševce Leiba Abramoviče, ozvěny zárodků organizovaného dělnického siónského hnutí mládeže v podobě agitace k práci a životu v komunitě - v hachšaře...). Kachyňa ukázal ostatně velkou odvahu, když se pokusil svůj film natočit tak, že by se dal primitivně interpretovat skoro antisemitsky - pod tímto zjednodušujícím nánosem je ovšem hlubší významová rovina - Kachyňa natočil svou obdobu Peckinpahových Strašáků...venkovský svět odloučené a izolované židovské chasidské komunity (goletu) se silně tradicionalistickým ukotvením, svět patriarchální nadřazenosti a (v tomto kontextu primitivního) zákona dogmatické víry - bouřit se proti tomuto světu znamená exkomunikaci - vyhoštění, které se jen náhodou nezvrhlo v agresi a veřejný lynch... Podobné filmy: Golet v údolí, Hordubal (19.12.2008)

Hanele nakrútil Kachyňa, takže táto adaptácia nepôsobí tak vypočítavo akademicky ako niektoré iné historické české filmy z tohto obdobia a ponúka širšie myšlienkové pole než len suché konštatovania, že takto bolo. Máme tu stret tradičnej židovskej viery danej v neposlednom rade dedinským prostredím a "mestským" ateizmom Žida, ktorý sa zriekol viery kvôli logike vlastného myslenia. Konflikt je naznačený ale už na dedine na príklade Zeme ako orbity Slnka. Nejde tak len o úzko formulovanú tému pre jedno vierovyznanie, podobné problémy pri pytačkách by mal Karadžič aj u Moslimov a aj Kresťanov a to ani nemusíme hovoriť iba o dobe zasadenia deja. Námet na premýšľanie poskytuje aj záverečná konfrontácia, kde pre jednu postavu predstavuje tradičná viera zrejme len zámienku, v skutočnosti ide omnoho viac o žiarlivosť. (27.04.2021)

Smutné oči Hany Karadžičové jsou krásné, stejně jako příroda, stejně jako hudba. Vykreslení židovské problematiky je slušné, přesto na mě celý snímek působí přinejmenším rozporuplně. U mnoha postav si říkáte, jestli to mají v hlavě v pořádku, to že v Podkarpatské Rusi nevěděli, že je Matička Země kulatá je víceméně úsměvné (nedokážu posoudit věrohodnost), uzavřená komunita vzbuzuje odpor i lítost, obdiv i úctu. Lidé sice věřili v dobro, ale v jeho jménu konali zlé, to je smysl celého snímku. Lpění na náboženské tradici, jakkoli moudré a z jejich pohledu opodstatněné, učinilo oči Hanele smutnými. Přes několik slabších momentů tento film zůstal lidským a nezavrtal se do hloubek kýče a patosu. To oceňuji. (18.12.2008)

Podkarpatská Ru a její reflexe v české společnosti První republiky postupně zdomácněly. Karpatské poloniny se staly místem nejen četnických stíhání a hlídek, ale i vyhledávanou turistickou atrakcí bohatší části středních vrstev. Hodně poznatků do českého povědomí přinesli i čeští navrátilci ze státních služeb (vojáci, celníci, učitelé, úředníci, ale také stavební dělníci). Nejzaostalejší kout republiky byl pro pražskou společnost exotický téměř tak jako Orient nebo Latinská Amerika. Stačilo málo: nastoupit na vlak na Wilsonově nebo Masarykově nádraží a vystoupit v Užh(g)orodě. Jako jsou zapomenuté tyto blízké i vzdálené geografické souřadnice, tak je dnes stejně historickým i svébytný svět tamější židovské komunity, který v něčem byl blízký známějším židům haličským. Milostný příběh, který zachytil jeden z těch poučenějších, Ivan Olbracht, patří k tomu nejlepšímu, co Kamil Zeman kdy napsal (občanské Olbrachtovo jméno). Shodně lze mluvit i o Kachyňově režii a vynikajícím výkonu Jelínkové v titulní úloze. O době i o jejích svízelích je v této zdánlivě drobné povídce a ještě více ve filmu všechno. I Kachyňův všední den dokázal - a dokáže - zaujmout. (26.04.2008)

Film plný židovstva zo všetkých strán, ale skôr z tej horšej strany. Zadubenosť a zaostalosť, čo bolo typické pre Zakarpatskú Rus, a nič na tom nemení ani čas. Kachyňa hlavne v závere filmu pritlačil na emócie a urobil to dobre. –––– Korunou starců jsou děti jejich dětí. –––– Zabte ho, psa! Ukamenujte ho! (01.05.2021)