Hanele

Mám slabosť pre filmové príbehy odohrávajúce sa v "štetlu" (trebárs Anatevka z Fidler on the roof či moja najnovšia filmovo-srdcová záležitosť Vlak života) a preto nečudo, že ma upútala aj Hanele a jej dedinka v Podkarpatskej Rusi. Vlastne sa ani nečudujem, že ma príbeh "o smutných očích Hany Karadžičové" zaujal; je tu judaizmus, sú tu predsudky, dedinská komunita, svojvoľní jedinci, pokusy vymaniť sa tradíciám, jemná poetika, dedinské detstvo, rodinné vzťahy, rodová hierarchia... A je tu fantastický Miro Noga v (možno) svojej životnej role. Chcelo to hádam aj jidiš a k nemu titulky, no to je snáď už len moja prehnaná požiadavka. Beztak je to pozoruhodný filmový počin, a hoci moje teoretické vedomosti z českej literatúry sa točia viac-menej len okolo Boženy Nemcovej, celkom určite sa ich chystám obohatiť aj o Ivana Olbrachta - ak bola jeho knižná predloha aspoň sčasti tak presvedčivá ako tento film, mám sa na čo tešiť. (03.07.2013)

Podkarpatská Ru a její reflexe v české společnosti První republiky postupně zdomácněly. Karpatské poloniny se staly místem nejen četnických stíhání a hlídek, ale i vyhledávanou turistickou atrakcí bohatší části středních vrstev. Hodně poznatků do českého povědomí přinesli i čeští navrátilci ze státních služeb (vojáci, celníci, učitelé, úředníci, ale také stavební dělníci). Nejzaostalejší kout republiky byl pro pražskou společnost exotický téměř tak jako Orient nebo Latinská Amerika. Stačilo málo: nastoupit na vlak na Wilsonově nebo Masarykově nádraží a vystoupit v Užh(g)orodě. Jako jsou zapomenuté tyto blízké i vzdálené geografické souřadnice, tak je dnes stejně historickým i svébytný svět tamější židovské komunity, který v něčem byl blízký známějším židům haličským. Milostný příběh, který zachytil jeden z těch poučenějších, Ivan Olbracht, patří k tomu nejlepšímu, co Kamil Zeman kdy napsal (občanské Olbrachtovo jméno). Shodně lze mluvit i o Kachyňově režii a vynikajícím výkonu Jelínkové v titulní úloze. O době i o jejích svízelích je v této zdánlivě drobné povídce a ještě více ve filmu všechno. I Kachyňův všední den dokázal - a dokáže - zaujmout. (26.04.2008)

I když skromný Olbrachtův chasidský příběh nedosahuje metafyzické nebo folklórní hloubky "klasických" příběhů o chasidech, jako třeba povídky/novely/romány Singerovy nebo Potokovy, v našem prostředí jde o zjev ojedinělý a vhodný třeba i jako první divákovo seznámení se se zajímavým (a zaniklým) světem východoevropských Židů. A spolu s perfektní Kachyňovou režií vzniklo pozoruhodné dílo, na české filmové poměry nebývale vážné, zádumčivé, dušezpytné, na hony vzdálené obvyklým českým žánrům, jako jsou plebejské frašky, grotesky, buranské komedie a podobně. (12.05.2021)

Podařená adaptace Olbrachtovy povídky O smutných očích Hany Karadžičové z knihy Golet v údolí. Ivan Olbracht, přesvědčený levicový prvorepublikový intelektuál a člen KSČ, skutečně žil od roku 1931 v Podkarpatské Rusi (jezdil sem každé léto a párkrát tu pobýval i v zimě), kde mimo jiné založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi. Jeho světový názor se odrazil samozřejmě i v jeho knihách, někde prvoplánově (Anna proletářka), jinde a častěji mnohem sofistikovaněji - z prostředí Podkarpatské Rusy je jednoznačně nejlepší baladická ozvěna mýtu o Nikola Šohajovi, (který bohatým bral a chudým dával) a jistě i povídky z prostředí polanských Židů. Nechci zde tvrdit, jaká strana politického spektra je tou správnou a pravdudící, chci jen konstatovat fakta, která jsou ostatně patrná i v Kachyňově adaptaci (postava uvědomělého ševce Leiba Abramoviče, ozvěny zárodků organizovaného dělnického siónského hnutí mládeže v podobě agitace k práci a životu v komunitě - v hachšaře...). Kachyňa ukázal ostatně velkou odvahu, když se pokusil svůj film natočit tak, že by se dal primitivně interpretovat skoro antisemitsky - pod tímto zjednodušujícím nánosem je ovšem hlubší významová rovina - Kachyňa natočil svou obdobu Peckinpahových Strašáků...venkovský svět odloučené a izolované židovské chasidské komunity (goletu) se silně tradicionalistickým ukotvením, svět patriarchální nadřazenosti a (v tomto kontextu primitivního) zákona dogmatické víry - bouřit se proti tomuto světu znamená exkomunikaci - vyhoštění, které se jen náhodou nezvrhlo v agresi a veřejný lynch... Podobné filmy: Golet v údolí, Hordubal (19.12.2008)

Tento film mi byl poslán jako TIP křesťanského filmu. Chyba - tento film je náboženský, ne křesťanský a proto do seznamu nepatří. Nemám nic proti židům, naopak jim máme žehnat, neboť jsou vyvoleným národem atd. Nicméně mnozí se stále drží starého zákona a čekají na příchod mesiáše. Škoda... Za nahotiny a další scény, které v takovém filmu nemají co dělat strhávám hvězdičku... Jinak průměrné dílko. (29.07.2012)