Cukrová bouda

Tady se nabízí zajímavé srovnání přístupu různých režisérů k předlohám Vladimíra Körnera odehrávajícím se v poválečném pohraničí. Řekl bych že Vláčilova Adelheid a Svobodův Zánik samoty Berhof z něj vychází o něco líp, ale to neznamená že by Cukrová bouda byla špatná. Mě se líbil hlavně Miroslav Macháček a Jana Švandová. (11.07.2007)

Za poslední tři měsíce jsem měl štěstí vidět skoro všechny legendární adaptace Vladimíra Kornera. Je docela zajímavé sledovat, jak se s materiálem režiséři vypořádali po svém. Kachyňova Cukrová bouda je milý, neškodný film podmalovaný povznášející hudbou Luboše Fišera, vyprávěný z naivní dětské perspektivy. Není to tak úplně na čtyři hvězdičky, ale dobrý. Ovšem s hardcore nadupaným Zánikem samoty Berhof se to nedá srovnávat, Kachyňa je prostě takovej laskavej strejda. (17.01.2010)

"Ty stromky nesázíš pro sebe ani pro mě, ale pro lidi, co sem přijdou možná tak za sto let. Stejnak to bude ksindl." ____ Poměrně deprimující poetický memoár z dob poválečného Československa, respektive ze severomoravského pohraničí, který je v podstatě méně známým starším bratříčkem kultovního snímku 'Smrt krásných srnců' - a je samozřejmě plnohodnotnou adaptací literární předlohy od Vladimíra Körnera. Karel Kachyňa zde svou typicky numinózní stylistikou bravurně vykreslil milieu severomoravských luhů a hájů a sociologickou náturu prostřednictvím svých signifikantních rysů - tedy pesimistických postav, lehce absurdní nihilistické nadsázky a komediálních hyperbol, chladné saturace barev, a především pak tísnivé kamery Jana Čuříka která jen umocňuje pocit sklíčenosti - jedinou výjimkou je tentokrát fakt, že děj je vyprávěný atypickou optikou, a to z dětské perspektivy Michala Dlouhého - což jen efektivně umocňuje zásadní motiv snímku - čímž je žalostný stesk po otci. Když navíc vezmu v potaz dobu vzniku a scény odehrávající se v dezolátně zdevastovaných lesech (nejspíš poblíž Jeseníků), tak si stále víc a víc uvědomuju, že do českých lesů smrky fakticky nepatří - a já sám vím o čem mluvím. Palec hore za obnažené vnady Jany Švandové.... VERDIKT: 8,5 kůrovců z 10 [#46.LFŠ] (16.08.2020)

„Tož chceš?“ - „A jsou to poctivý peníze?“ - „Jaký se zrovna tisknou.“ Konec (civilizovaného) světa. Přesně tam zamíří zoufalá matka s 2 kluky po tom, co přijdou o otce. Divák se sám sebe musí ptát, proč zrovna tam? Snad kvůli naivní představě, že tu zapomenou, začnou znovu a najdou naději na nový, hezký život. Na který to ovšem opravdu nevypadá. Kdepak jsou ty zářivé zítřky plné radostného budování naší poválečné vlasti. Kam jen kamera dohlédne, tam jsou pouze všudypřítomné pozůstatky nedávno skončené války. Všude jen zničené věci, budovy, nevybuchlé miny, bláto, zima, nehostinnost, nevlídnost, dokonce ještě německé ženy, které musí za trest sázet stromky. A v lesích číhá nebezpečí v podobě stále bojujících fanatiků…ideální prostředí pro dobrodružství 2 mladých chlapců, tedy především toho staršího (výborný Dlouhý). Ačkoliv nejvíc mě zajímala Macháčkova osudem zkoušená postava (jedno, že jsem mu stejně jako hlavní hrdina co chvíli nerozuměl) a fajn byl také neustále se „vracející“ Kodet. Celkově dávám solidní 4*. (03.03.2018)

Takřka dokonalé propojení (po)válečného dramatu a rodinného filmu, které má na svědomí kdo jiný, než mistr oboru Karel Kachyňa. Málo v kterém filmu je vylíčena doba těsně po válce jinak než jako naprostá idyla - zde i přes určitou úlevu spatříme strach z nového prostředí, vytržení z kořenů, dozvuky válečného teroru. Kromě bezchybné Jany Švandové a suverénního Miroslava Macháčka zaujme i Michal Dlouhý v jedné ze svých prvních rolí. Vladimír Körner může být i touto adaptací nadmíru spokojen. 95%. (01.12.2011)