Čo sme komu zase urobili

Film režiséra Philippeho de Chauverona z roku 2019 je priamym pokračovaním snímky Qu'est-ce qu'on a fait au bon Dieu?, ktorá uzrela svetlo sveta päť rokov predtým. Príbeh sa znovu zameriava na manželskú dvojicu Verneuilovcov (Christian Clavier a Chantal Lauby), ktorých štyri dcéry sa vydali za mužov rôznych pôvodov. Z pohľadu námetu sa toho v pokračovaní príliš veľa nemení. Opäť dominuje pohľad na modernú francúzsku spoločnosť, spolunažívanie rozdielnych rás, vierovyznaní a národností, ktoré je s humorom konfrontované s predsudkami a konzervativizmom, reprezentovaným práve spomenutou manželskou dvojicou. Gro príbehu je síce tentokrát vystavané na tom, že dcéry Verneuilovcov chcú so svojimi partnermi opustiť Francúzsko, pričom oni sa im v tom snažia zabrániť ukazovaním všetkého skvelého v krajine, čo opúšťajú, ale dominantný zostáva najmä prvok uvedenej konfrontácie. Humor, ktorého tu v porovnaní s prvou časťou nie na oko ani viac ani menej, dokáže diváka niekoľkokrát úprimne pobaviť. Výborné sú napríklad scény s afganským utečencom Arashom (Hedi Bouchenafa) či z čínskej ambasády. Z pohľadu celkovej originality toho však toto pokračovanie príliš veľa nového neprináša. Dá sa povedať, že prakticky nič. Paradoxne to však na jednu stranu nevadí, na tú druhú nemôže mať divák veľké očakávania. Qu'est-ce qu'on a encore fait au bon Dieu? sa dá do istej miery označiť za film, ktorý sa snaží "vydojiť" z popularity svojho predchodcu čo možno najviac. Ak na tom však v tomto prípade nie je ani lepšie ani horšie humor - základný stavebný kameň tejto aj iných komédií - nemôže na tom byť lepšie ani horšie ani film čoby celok. A veruže nie je. O de Chauveronovom pokračovaní možno povedať, že je príjemným priemerom s viacerými skutočne zábavnými momentami. Moderná komédia vkusne "rýpajúca" do súdobej (2019) francúzskej spoločnosti a mentality. (14.11.2022)

Svižný Christian Clavier a svižná komedie, ve které nechybí situace, které si dělají srandu: z židovství a klišé o obchodování, z lesbické lásky, z černošské zarputilosti, z muslimství, z nordic - walkingu, z plivání na zem, z francouzského labužnictví, z Shakespeara, respektive z Othella. Vlastně docela odvážný film s milou a vlasteneckou pointou. Merci. Dobře jste nám to zase natočili! (28.02.2019)

Solídne pokračovanie so všetkými známymi z prvého dielu. Oproti jednotke tu pre mňa prím hral Claude a zaťovia neboli až takí vtipní, ale samozrejme viacero zábavných momentov vzniklo aj vďaka ním (najmä Chaovi a Davidovi). Opäť sa jedná o milú, inteligentnú komédiu, s viac vydarenou situačnou komikou ako tou verbálnou (tá mi prišla trochu nasilu), skvelým Claudom a rodičmi Charlesa. Niektoré vtipy (verbálne) boli zrecyklované z jednotky, ale celkovo mi prišiel v niektorých momentoch tento diel vyzretejší, aj keď asi menej waw ako prvý. 7,3/10. (27.04.2019)

Tak jsem se právě před chvílí vrátila z kina a plna čerstvých dojmů zhodnotím svůj zážitek. Druhý díl je neméně půvabný jako ten první, byť je trošku vážnější, ani ne tak formou jako obsahem. Pořád se jedná o typicky francouzkou komedii plnou vtipných hlášek a komických situací, jen podtext se více týká aktuálního tématu migrantů a bohužel místy, naštěstí jen místy je maličko křečovitější. Přisuzuji to snaze tvůrců zahrnout do filmu, co nejvíce aktuálních témat (od migrantů, přes děti migrantů, homosexuály a mileniály). Každopádně i tak se díky skvělému původnímu obsazení, dobře napsaným dialogům a několika opravdu vtipným hláškám, podařilo natočit velmi dobrou záležitost, u které jsem se královsky bavila. Za mne 85%. (26.07.2019)

No jo, zase... Co k tomu napsat.. Vcelku dobrá a povedená parta herců neustále dohání děj, který pouze natahuje a doždímává vcelku povedeně originální jedničku. Film Stojí a padá na střetu kultur, ras, náboženství, na současný eurosituaci, a chvílemi to přechází do snahy ukázat svět lepší, hezčí a Francii jako místo, které stále je tím, čím bylo.. Kdo ví a zná, tak ví, že Francie je krásná zem, a jistě i přes pojebanost s migrací a vymrdanou politikou stále krásnou zůstává, francouzský venkov je kouzelný a nezaměnitelný, ale o tom tady psát nechci. Jednička je film, který balancuje na hranici, marně se snažící roztlemit divouše k smíchu tak, jak to bravurně zvládal frantíkovský humor před dávnými lety. Zase udělali? nemá sílu se dostat ani na tu balancující hranu, zůstává v rovině psíka který běží za hárající fenou v domnění že si vrzne. Nevrzne. Jen slintá. Šáveron nám předhazuje kosti a kostičky v marné představě, že si divák z těch kostiček poskládá šlehačkový dort. Ale to nejde. Na závěr tedy končím zvoláním.. Viléme, Hynku, Jarmilo, kam jsme to kurva došli ? Jednou a dost, přišel, stáhnul, viděl a dostal co měl. Když nad tím teď tak přemýšlím, chce se mi z toho všeho brečet. Nějak se nám ten multikulti svět vytrhl z rukou. A jestli takhle nějak mají vypadat rodiny budoucnosti, tak to i když nejsem žádnej kdovíjakej xenofob, tak z multibarevných rodin se mi tak nějak chce snad i trochu zvracet. Takže jako politická agitka ve smyslu diváku otevři oka, a adoptuj si žlutýho černouška z Afghánistánu, tak to u mě naštěstí nefungovalo. (20.12.2019)