Postava k podpírání

Skvěle zpracované, místy absurdní, na dobu vzniku přímo vynikající. K dalšímu pochopení okolností je dále doporučována kniha Deník od Pavla Juráčka. Skvěle natočeno v estetickém směru, místy připomína trochu neorealismus. Po prvním shlédnutí dávám zatím 3*, které nejsou mé poslední slovo k tomuhle filmu ;) (06.08.2005)

Alain Resnais? Jean-Luc Godard? Alain Robbe-Grillet? Či Francois Truffaut? Kdeže, to je "len" Juráček&Schmidt. Ak by som mal v tomto momente bez rozmyslu povedať svojho najobľúbenejšieho režiséra nouvelle vague, volil by som Juráčka. Napriek tomu, že je to Čechoslovák. Postava k podpírání je takým malým "filmom pre radosť". Či už kritikom, nadšencom, dobovým divákom, alebo Juráčkovi samotnému. Mlčanlivá expozícia diváka uvádza do politického kontextu, v ktorom rozvíja svoj dekonštruktivistický "príbeh". Je vlastne detektívkou, v ktorej hlavný hrdina neustále pátra. Najprv po istom súdruhovi Kiliánovi, potom požičovni mačiek a nakoniec opäť Kiliánovi. A divák pátra s ním, snažiac sa zorientovať v komplikovanom deji. Juráček a Schmidt mu to nádhernými strihovými skratkami, asynchrónnou zvukovou stopou, vŕšením nechronologických línií rozprávania a ďalšími novovlnnými vyjadrovacími prostriedkami rozhodne neuľahčujú. Absurdnosť situácie - snahy vrátiť mačku do záhadne zmiznutej požičovne - v útrobách systému narastá. Nezmyselnosť podčiarkujú dialógy s nič netušiacimi náhodnými okoloidúcimi (krásne aplikovaná estetická stratégia nezámernosti), od ktorých sa hrdina snaží získať inštrukcie k nájdeniu požičovne. Finančná pokuta za nevrátenie mačky rýchlo narastá. Nakoniec sa stráca v kafkovskom byrokratickom labyrinte nekonečných chodieb, dverí, schodísk a telefónov. Kde je súdruh Kilián. Kde je súdruh Kilián? Kde je súdruh Kilián?! Zoči-voči záplave zbytočných otázok úradníkov a márnemu hľadaniu to vzdáva a radšej si zájde na pivo. Rezignácia na konfrontáciu s hrozivou grotesknosťou režimu sa zdá jediným východiskom; všetky ostatné už vyskúšal. A ja pred opojným spojením všetkých zložiek filmového jazyka úctivo a v ohromení skladám klobúk. Škoda len, že sa nejedná o dlhší materiál, určite si to ešte zopakujem. Juráčkovi jediné: Sánka dolu, šéfe! 100% (15.12.2014)

Jeden z nejodvážnějších projektů, co u nás kdy vznikl. Absurdní situace a hypnotické výjevy (ve stylu Kafky, i když nikoli pouze) skrz tehdejší režim dokreslují jeho zrůdnost. Postava k podpírání je jedním z prvních otevřených vyrovnání se stalinismem, a přitom jenom sekvencí v temné chodbě řekl skoro vše podstatné. Ten způsob využití myšlenkové zkratky si Juráček mohl dát patentovat, zvedá mu pak body i velký smysl pro humor. Mnozí mladí umělci se tváří jako srandisté, ale přitom všechno myslí smrtelně vážně; naopak Juráček se tváří smrtelně vážně a právě díky tomu si ze sebe umí vystřelit. Asi nemá smysl snažit se vše záběr po záběru pochopit a formalisticky popsat, tím by se ztratila velká část hry. Hold, každý si někdy připadáme jako hlavní hrdina a to ani nemusíme hledat půjčovnu koček.... (27.10.2005)

Absurdní historka kolem půjčovny koček obsahuje ještě pěkné množství drobnějších absurdit. Kameraman Jan Čuřík si dal mimořádně záležet, za pozornost stojí také střih a zvuk. Bohužel i jako úplný laik musím uznat, že digitálně restaurovaná verze vypadá mnohem hůře, než ta, co jsem před pár lety viděl v televizi. :( (05.02.2015)

Z Postavy k podpírání jsem měl dojem, že čtu rekonstruovaný deník, který kdosi polil a pak slepené stránky co nejopatrněji roztrhal. Zbylo mnoho, samé otázky… (A pak jsem si říkal, nebyl-li to snad deník Juráčkův…) „Nejde mi to. Píšu a mám pocit, že křísím mrtvolu. A je mi líto zahodit tento poslední sešit.“ (18.10.2015)