Zajatkyně

Francouzský rakovinotvorný art toho nejhrubšího zrna. Kvůli podobnému umění jsem jeden čas nenáviděl jejich kinematografii. Dialogy jak z Marsu. Bohužel nejsem intelektuálně dostatečně na výši, abych vyprázdněné žvanění dokázal považovat za umění. A ne jen žvanění, ale i sled scén, když už jsem si říkal, že nic horšího přijít nemůže, tak přijde "alej prostitutek a transek" a kajda padl, ovšem nerezignoval. Zajatkyně je můj rekordní film, zatím žádný jiný film jsem nesledoval tři!!! dny. Z postavy Simona a s tím spojeným herectvím Merhara mi bylo fyzicky špatně. Destruktivní zážitek. (10.05.2014)

Ňouma a pipina žijou spolu a myslej si, kdo ví jak nejsou zamilovaný. Já bych spíš řekla, že spolu kejsnou jen proto, že jsou oba až nemožně neschopní žít si vlastním životem a bez přičinění někoho jiného si pomalu nedovolí ani uprdnout. Prostě dva maminčini mazánci, co jim rodičovská sukně utekla, a tak se ve své dětinskosti drží alespoň jeden druhého. Kajda byl přesvědčený, že tam nejpozději o třetí minutě kopnu rychloposuv, jenže já si ještě na třetí minutě dělala naděje, že by to tak zlé být nemuselo, protože se tam zatím ještě nezačalo nic dít. Jenže ouha, ono se tam nezačalo nic dít ani po třiceti minutách , ani po hodině, ani po hodině a půl. Dvě děcka v dospělém těle (oni dokonce i jako děcka šukaj) prostě jen řešej hovna a to tak dlouho, že je nakonec i z filmu jedno velké mazlavé. Rychloposuv jsem tentokrát sice nevyužila, ale dál jak za hodinu a půl už jsem taky nedošla, radši jsem to vypla a šla jsem si opláchnout tu krev, co mi zaschla za nudou okousanými nehty (a to jsem tenhle zlozvyk nikdá neměla). Tohle fakt nejde, no a co nedokoukám, to je přece jasnej odpad. (10.05.2014)

Na rozdíl, od mých, některých, oblíbených uživatelů jsem nucen konstatovat, že tenhle film je prostě povedený. „Poklidný“ děj a příjemné herecké výkony, tohle bych rozhodně sám za sebe ocenil. Jinak drama, téhle mladé dvojice názorně ukazuje, jaké to je, když si vezmete, nebo žijete s někým, jehož žárlivost je až chorobná a nemá s tou „ normální“ už vůbec nic společného. Rozhodně to nemůže dopadnout nějak extra dobře. (12.06.2014)

[1,5*]     Zvyčajne nemám problém s bezdejovými, či pomalými filmami, ale v tomto prípade to je priam k uzúfaniu. A to najmä "vďaka" odpudivej hlavnej postave, bohatému fešáčikovi Simonovi (toporný Stanislas Merhar), ktorý to má v hlave trochu pomotané. Chová sa totiž ako vyšinutý úchyl, ktorého obľúbenou činnosťou je tajne sledovať svoju priateľku Ariane (herecky zaujímavá Sylvie Testud). A tá je tiež poriadny kvietok, keďže jej vôbec nevadí robiť Simonovi bezduchú otrokyňu. Podobne, ako v prípade inej Proustovej adaptácie Čas znova nájdený (1999)  sa ani tu za celý film takmer nič neudeje, postavy sa len tak pofľakujú a tliachajú nezmysly (znudení povaľači označovaní ako tzv. vyššia spoločnosť). Iba veľmi pekná obrazová stránka a nočná scéna dvojhlasného spevu z balkónov mi bráni, aby som film ohodnotil len jednou hviezdičkou (najnižším hodnotením, ktoré dávam). (09.09.2022)

Sice nekonvenční, ale velmi zdlouhavá, nepřesvědčivá a nicneříkající studie na téma destruktivní láska, žárlivost, posedlost, a chorobná touha někoho vlastnit, které se vůbec nepodařilo zprostředkovat zamýšlenou hloubku odkazu. Jedna plus jedna vždycky budou dvě, bez ohledu na to, jak moc se může někdo snažit tento výsledek změnit. V tomto filmu se však z pouhých nekonečných záběrů statické kamery a neprostupné komunikace mezi charaktery a divákem bez jakýchkoliv emocí a výstižnějšího vykreslení vnitřních pohnutků toto poselství vyčíst nedá. (11.12.2010)