La Captive
The Captive
Réžia:
Chantal AkermanKamera:
Sabine LancelinHrajú:
Stanislas Merhar, Sylvie Testud, Olivia Bonamy, Liliane Rovère, Françoise Bertin, Anna Mouglalis, Bérénice Bejo, Vanessa Larré, Elodie Marteau-Laurent (viac)Obsahy(1)
Pohledný bohatý mladík Simon (Stanislas Merhar) žije v noblesním pařížském apartmánu se svou nemocnou babičkou a se svou přítelkyní Ariane (Sylvie Testud). Posedlý chorobnou žárlivostí drží doma Ariane jako dobrovolnou zajatkyni, která mu jeho podrobné výslechy, neustálý dozor a sledování tolerantně a poslušně trpí. Simon se však domnívá, že Ariane vede druhý vášnivý život s jinými ženami a skutečnost, že nad svou dívkou nemůže získat celkovou kontrolu, ho dohání k šílenství a nezadržitelně směřuje k tragickému konci.
Film je volně inspirován stejnojmeným románem Marcela Prousta.
(Bubble74)
Recenzie (12)
Chantal Akerman opravdu nebude můj šálek kávy a nevím, jestli nějaký další film, který by se ke mně v její režii dostal, bude dost dobrý na to, abych ho dokoukal do konce. Ani mi to nepřijde moc intelektuální, spíš jen jako snaha ukázat, jak destruktivní a nesmyslné vztahy mohou někdy vznikat. A zanikat. ()
První co si musí divák uvědomit je že La Captive je ženské drama, ve všech jeho ohledech. Nejde ani tak o postavy které jsou prakticky výlučně jen dívky, ale především o atmosféru niterné pocitovosti, iracionality a intimity kterou se film vyznačuje. Chantal Akerman se vykašlala na zavedená pravidla žánru, a natočila snímek který se musí vnímat výhradně emocionálně, a ještě k tomu z perspektivy vedlejší postavy. Právě Ariane je ta okolo níž se točí celý děj, bez ohledu na to že kamera si mnohem častěji vybírá Simona udávajícího tempo událostí. Vztah obou milenců je zdánlivě podřízen jeho kontrole, ale ve skutečnosti je to ona kdo v tomhle tanci vede, protože Simon je zcela závislý na její spolupráci, a ochotě mu maximálně vyjít vstříc. Ústřední dvojice je skvěle zahraná, a i když je děj rozvleklý a jakoby chladně odtažitý, herci dokázali na plátno přenést hluboké emoce. V některých scénách je jejich láska skoro až hmatatelná. Skvělý film, i když pro muže je nesnadné ho uchopit a správně prožít. ()
Francouzský rakovinotvorný art toho nejhrubšího zrna. Kvůli podobnému umění jsem jeden čas nenáviděl jejich kinematografii. Dialogy jak z Marsu. Bohužel nejsem intelektuálně dostatečně na výši, abych vyprázdněné žvanění dokázal považovat za umění. A ne jen žvanění, ale i sled scén, když už jsem si říkal, že nic horšího přijít nemůže, tak přijde "alej prostitutek a transek" a kajda padl, ovšem nerezignoval. Zajatkyně je můj rekordní film, zatím žádný jiný film jsem nesledoval tři!!! dny. Z postavy Simona a s tím spojeným herectvím Merhara mi bylo fyzicky špatně. Destruktivní zážitek. ()
Sice nekonvenční, ale velmi zdlouhavá, nepřesvědčivá a nicneříkající studie na téma destruktivní láska, žárlivost, posedlost, a chorobná touha někoho vlastnit, které se vůbec nepodařilo zprostředkovat zamýšlenou hloubku odkazu. Jedna plus jedna vždycky budou dvě, bez ohledu na to, jak moc se může někdo snažit tento výsledek změnit. V tomto filmu se však z pouhých nekonečných záběrů statické kamery a neprostupné komunikace mezi charaktery a divákem bez jakýchkoliv emocí a výstižnějšího vykreslení vnitřních pohnutků toto poselství vyčíst nedá. ()
Kajda.I má pravdu, je to náročné dokoukat. Ale čím větší překážka, tím větší radost z jejího zdolání. U tohoto filmu to platí dvojnásob. Já byla přímo šťastná, když začaly závěrečné titulky. Do té doby jsem musela sledovat několik jedinců, kteří povětšinou v příšeří vedli podivné řeči, hlavní nehrdinka si občas něco prozpěvovala, nemělo to žádný děj (inu Proust) a jen to čekalo, až si nedovolíme odsoudit moderní zpracování klasiky. Ale dovolíme a nejen odsoudíme, dokonce i opovrhneme. ()
Reklama