Oči bez tváře

Zážitek mi trochu pokazila podoba Pierra Brasseura s Darkem Vostřelem, čehož jsem se nebyl schopen zbavit a hrůzyplný dojem mi tak stále kazil refrén písně Kujme pikle, pikle kujme. Jinak ale velká spokojenost. Ke kvalitnímu hororovému zážitku jsem nikdy nepotřeboval hektolitry krve či přehršel mnohdy laciných lekaček, byť to první z estetického hlediska mnohdy kvituju. A pravda, zde ve filmu ze šedesátých let a navíc z jinak prudérní Francie! jsem se dočkal až magicky přitažlivé gore scény s operací tváře a jen za tu a zejména její voyersky tiché zpracování bych klidně vysázel pět hvězd. Zvláštní a ponurou atmosférou je však prodchnutý celý snímek a ani na okamžik nevyvolává pocit, že se vše v dobré obrátí. Rušivě na mě působila jen hudba jako vystřižená z projížďky strašidelným zámkem na pouti. Má tu sice své opodstatnění, šílený vědec a jeho znetvořená dcera by se v panoptiku hrůzy podobné atrakce neztratili, ale mně osobně do jinak tichého konceptu filmu vůbec nezapadala. Až v samotném a dokonale poeticky hororovému závěru, holubice, temný les a šílenství, zazněly tóny, které mne nakonec vedou až k absolutnímu hodnocení. Pět nádechů pod rouškou... (23.03.2021)

(1001) Ó můj bože, tak na tuto pohádku jsem nebyla v žádném případě připravena. (Hudba!) Během sledování jsem myslela na Spoorloos, další takový z kategorie filmů, které mi stačí vidět jednou a potom už se k nim nikdy nevrátit a přesto o nich navždy budu prohlašovat, že jsou moje nejoblíbenější. Oba filmy mají společné to, že navzdory svému "žánrovému zařazení" nijak nepoužívají zažité konvence a postupy, které jsou s danými žánry vědomě i podvědomě spojované. Vzniká tak výsostně nadskutečný, nadpozemský, nadčasový zážitek. A nakonec ještě musím zmínit Holy Motors, další ze slovy úplně nepopsatelných zážitků, protože teď zjišťuji, že žena s maskou tam odsud (jeden z mých nejoblíbenějších filmových konců vůbec) je právě zdejší žena s maskou Edith Scob. (03.10.2022)

Nic ve zlém, ale tohle není horor ani náhodou. Oči bez tváře mají pomalé tempo vyprávění, lehce předvídatelný děj a zde EdaSem vzpomínaná transplantace obličeje na mě působila lehce úsměvně. Atmosféru, kameru a hudbu to má ale výbornou, postavy šíleného vědce a jeho znetvořené dcery nejsou nikterak démonizované a závěr je skvělý. Jen o ten strach tu moc nejde. 3,5* (28.11.2008)

„Ach, profesore...vaše přednáška byla tak vzrušující!“ - „Spíše hrůzu nahánějící, Carlo.“ - „Jakou zářivou budoucnost jste nám vyjevil!“ - „Budoucnost, madam, je něco, co už se mělo stát v minulosti…“ Až vám bude nějaká cizí přespříliš ochotná dáma nabízet lístek do divadla a následně levný podnájem, vezměte rychle nohy na ramena, ať neztratíte tvář…aneb co by papínek pro svou dcerušku neudělal! Úvodní scéna mě moc velkou důvěrou nenaplnila, umělost figuríny byla až do očí bijící. Na druhou stranu, takovou pasáží operace si tvůrci svou reputaci přece jen vylepšili a já nemám problém uvěřit, že ve své době byl film dostatečně působivý. Ovšem bráno z dnešního pohledu…ne, snímek zkrátka příliš zestárl na to, aby mohl jakkoliv šokovat. Zůstává však zvláštní, znepokojivá atmosféra, dobře zahrané ústřední trio profesora, „asistentky“ a dcery (v jisté scéně až andělsky vyhlížející Edith Scob) a konec, který i s pomocí hudby má svou sílu. Přesto jsem čekal o dost působivější, a hlavně napínavější podívanou, takže dám „jen“ lepší 3*. (09.08.2020)

Kritici určite považujú Oči bez tváre za podobenstvo nacistických zverstiev, páchaných v mene pokroku vedy na bezbranných obetiach, dnešný divák bude vidieť paralely zase s plastickou chirurgiou, umožňujúcou doviesť túžbu po dokonalom vzhľade do absurdných rozmerov. Pre mňa je tento film hlavne príbehom vzťahu otca a dcéry, ktorý nie je jednoznačný. Ide profesorovi skutočne iba o záchranu milovanej dcéry, pre ktorú by urobil čokoľvek a o jeho výčitky svedomia, s ktorými sa nedokáže zmieriť, alebo je to viac fanatik, ktorý ju používa ako pokusného králika v mene vedy a za túžbou po vlastnej "nesmrteľnosti" na tomto poli? Nevie to ani on sám, ani divák a hranica, ktorá tieto dva postoje preklenuje, je nejednoznačná. Aj z pohľadu čistej rodičovskej lásky je film spoločensky nekorektný, pretože hlavní hrdinovia nie sú vykreslení divákovi antipaticky a každá smrť mladého dievčaťa prinesie jej rodičom podobnú bolesť, ako profesorovi. Znamená snáď jeho rodina v spoločnosti niečo viac? Doporučujem priaznivcom trilerov typu Les Diaboliques. (16.01.2013)