Gauguin

Nic víc, než že to byl bohémský malíř si o Paulu Gauguinovi nevybavuji, alespoň se nemusím nimrat v tom, nakolik se příběh držel pravdy (později se dočítám, že moc nedržel). Zfilmované období jeho života zachycuje opuštění rodiny a odjezd do exotické Polynésie. Díky lokalitě i melancholické hudbě je to film opravdu velmi krásný. Představa malování v míru a souladu s přírodou Gauguinovi sice kapsu ani žaludek nenaplnila, ale tahle revolta k jeho sebedestruktivnímu způsobu života asi patřila. Pomalé tempo vyprávění i absence dramatické linky mně naprosto vynahradily okouzlující barvy a výkon ztrhaného Vincenta Cassela. (13.05.2018)

Vincent Cassel jako malíř Paul Gauguin během svého pobytu na Tahiti - podle jeho obrazů, které jsou plné barevné exotiky s nahými domorodkami jsem čekal něco pozitivního, ale dostala se mi depka o zoufalcovi, který do Polynézie utekl v domnění, že tam nebude potřebovat prachy jako v civilizaci a bude se stoprocentně věnovat jen umění. ale kapku narazí na realitu. (14.10.2020)

Zasnené, smutné a náladové. O Gauguinovi som vedel len to, že existoval a že nejako súvisel s mojimi milovanými Tahiti. Čiže mi nepripadalo ako blbý nápad pozrieť si o jeho tahitskom období celovečerák. A drasticky som do tohto aktu zatiahol aj nič netušiacu pani manželku. Nakoniec sme sa dočkali solídnej, hoci nie nejako extra geniálnej pocitovky, kde nejde príliš o scenár. Je totiž dosť nudný a nezaujímavý. A výprava je prekvapivo tuctová; ak máte Tahiti resp. Francúzsku Polynéziu napozeranú len z čarokrásnych pohľadníc, budete týmto filmom nepríjemne zaskočení. Najviac tomu dáva Vincent Cassel, ktorý do toho išiel naplno. Je to skvele charizmatický Francúz, všímam si jeho prácu od roku 2000 (parádne Purpurové rieky) a je to zrejme jediný herec na svete, ktorý môže mľaskať pri jedle a nemáte chuť niečím ho udrieť po hlave, ale zamľaskať si spolu s ním. (04.06.2018)

Potemnělá náladovka ovlivněná filmy Terence Malicka, která překvapivě poeticky pracuje s tahitskými kulisami - vypadají velmi ošuntěle a melancholicky - a s tváří i tělem Vincenta Cassela, který od prvního záběru vypadá, že v tom dalším umře. Scénář pracuje s vynechávkami a nedořečenostmi, ale občas voiceoverem čerpá z Gauginových dopisů ženě, což funguje spíš rozpačitě. Na poměry biopiců příjemně nedidaktické, byť jasně odvozené. (27.05.2017)

Vzhledem k tomu, že sám studuji malbu, na tenhle počin jsem se obzvlášť těšil. Čekal jsem výpravný film s podmanivou hudbou a působivými záběry na scenérii exotického Tahiti. Místo toho jsem dostal zoufale nudnou (výpravou spíše televizní) sondu s mdle unylou hudbou do bídou zmrzačené mysli bohéma, kterému se nechce makat a myslí si, že na Tahiti mu budou padat do huby pečený holubi, ale nakonec tam nedokázal najít ani kokos; hlavně, že kvůli tomu opustil ženu, děti a přátele. Vincent Cassel vypadal, jako že natáhne bačkory dřív, než ta vleklá nuda skončí. Byl jsem na tom bohužel v kině, kde se to nedalo přetočit, takže jsem trpěl úplně stejně, jako Gauguin. Ten si tam našel hnusnou domorodku, kterou namaloval 40x jinak, a když to od něj nikdo nechtěl kupovat, protože v té době se nejednalo o nic převratného, tak si zase sbalil svejch 5 švestek a vrátil se do Paříže, kde ho živilo ministerstvo pro asociály. To ale všichni víme, takže se nejedná o žádný spoiler. Vzhledem k tomu, že to zas až takový "génius" nebyl a jeho tvorba začala být cenná hlavně tím, že se dochovala a získala historickou hodnotu, žádnou zvláštní euforii jsem bohužel při těch několika málo nepovedených záběrech, kdy tvořil, neprožíval. Cassel totiž držel štětec jako stará pana pinďoura, čehož si režisér Edouard Deluc buď nevšiml anebo mu to naopak poručil pro efekt. Navíc se vůbec nedozvíte, proč maloval, jak maloval, čím maloval, jak si míchal bary, kde na ně bral, jaká plátna používal, zkrátka nic, proč jsem na film šel. Zdejší vysoké hodnocení opravdu nechápu. Jednu hvězdičku dávám za výdrž Vincenta Cassela, kterej to natáčení nakonec přežil až do konce. (26.05.2018)