Potopa

Přímo dechberoucí převedení Sienkiewiczova románu na filmové plátno, jehož atmosféra z filmu přímo sálá. Krev je krvavá, šavle rezaté, všude bláto a sníh. Tohle se dnes už bohužel netočí. Bez digitriků a hyperakční kamery se zřejmě neobejdem. Navíc s výtečnou hlavní postavou - plukovníkem Ondřejem Kmiticem, který není neprůstřelnou snůškou všech ctností, ale obyčejným zranitelným chlápkem s množstvím mušek a much ve výborném podání Daniela Olbrychského. (10.12.2008)

Teda, to jsem koukal. Poláci vážně umí (nebo uměli). Kmitic byla perfektní nejednoznačná postava. Přerod z toho hajzlíka do velkého hrdiny byl dobře zahraný atd. Mohl bych pět chválu na všechno možné, ale omezím se na scénu, při které mi zamrazilo. "Chlapci, odpusťte mi mé hříchy." "Odpouštíme. I vy nám, táto, odpusťte." Odpouštím." Následuje krátká bitka, v níž všichni tři zemřou. (09.03.2009)

Skutočne impozantný zážitok. Skvostne vystavaný príbeh (pri takej predlohe by bolo hriechom čokoľvek iné), tradične kvalitná Hoffmanova réžia, presvedčivo špinavá dobová atmosféra (kostýmy a rekvizity bez chybičky) a hlavne výborne napísaná hlavná postava, ktorá sa značne vymyká "západným" superkladným rytierom maraisovského typu. Herecký výkon Olbrychského už dnes pôsobí trochu teatrálne a "prepálene", ale aj tak je obdivuhodný a k takej rozporuplnej postave sa vlastne dokonale hodí. Pre milovníkov historických filmov nutnosť. Pozrel som si ten 4,5-hodinový kolos na jeden záťah a ani sekundu som sa nenudil. (08.12.2008)

Velkolepý historický "epos" vyprávějící až o neuvěřitelně zdatném plukovníkovi polského vojska, který bojuje nejen s útlaky ve vlastních řadách, ale i s cizáky Švédy, kteří si chtějí podmanit jeho vlast a se svým vnitřním svědomím, neboť zavinil přímo i nepřímo smrt mnoha nevinných... Polští váleční hrdinové, národní hrdinové jsou zde skoro všichni srovnáni v řad. (19.09.2012)

Jerzy Hoffman je možno prehliadnutý tieňom A.Wajdu a K. Kieslowského, ale z filmom ako Mastičkár či Potopa a podľa toho čo som mal možnosť vidieť - z cela neoprávnene. Táto vojnová sága o švédskom vpáde do pohraničia Poľska 17.storočia a následnej územnej "potope" celistvého územia zapríčineného aj značnou časťou kariérnych zradcov vo vlastnom štátotvornom úrade stojí za serióznu vedeckú dišputu. Sienkiewiczov román, hoci som nemal to šťastie ho čítať je veľmi komplexne a psychologicky bohate textúrne prerozprávaný. Stavia síce na vandrovskú cestu Kmičičových odbojov a jeho láske k blonďavej domácej, ale akúkoľvek formalistickú predvídavosť disociačne neguje. Každé rámovanie je síce tradicionalistické a neexperimentálne, ale v klbku zaprášených kostýmov a vonkajšieho smogu dýcha skutočný život historického výkladu, konania postáv sú podopreté úžasným intuitívnym porfóliom a dej, dokonca i na miestach, ktoré sa môžu na prvý pohľad zdať, že sa ťahajú - drží v napätí a dokáže neuveriteľné veci. Aj Dersu Uzala stavia na vzájomnej úcte a dôvere vonkajška (neistota) a vnútra (duch) a divák má možnosť stotožňovať sa z vyprofilovaného deja na vysokej umeleckej úrovni. (01.11.2016)