Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Goldflocken jsou povídkový queer film se spoustou hudby a s velkými emocemi. V první části se Josette (Magdalena Montezuma) pokouší zachránit svého milého, který je závislý na drogách. V druhé části se ocitáme na seřazovacím nádraží, kde mladičká Andréa (Andréa Ferréol) touží poznat svět a milovat se se svou láskou. Ve třetí části umírá v záplavě světla Vražděná duše (Bulle Ogier) a ve čtvrté touží něžný a jemný Franzl (Udo Kier) po své zákonné manželce, která jej odmítá a je mu nevěrná. Film se vrací k poetice němé kinematografie a zároveň využívá performativního herectví a je plně zasazen do doby svého vzniku. (garmon)

(viac)

Recenzie (2)

garmon 

všetky recenzie používateľa

...uf. Výživný kousek, fakt jen na čas nastuzenosti, kdy se nedá nic jiného. Anebo pro skalní fanoušky. Nejvíc mi to připomnělo Ottingerové Madame X – Eine absolute Herrscherin, ale uvědomil jsem si na tom i spojnici s Mazací hlavou, s Rivettem a s Warholem (bogajego) a s Duras a s Greenawayem – u něj s počátky ve The Falls a samosebou s chladným anglosaským konceptualismem – to u Schroetera tak patrné není, spíš je to performance a queer cinema. Kámoš koukal se mnou a shrnul režisérské poznámky pro celý fim do vět: „Tahle ať dál brečí! …a hodně kytek! – všude kytky!!!“ Prošel jsem si v duchu všechny části tetralogie a udělal průměr: První, španělská část Na Kubě, 1949 je snad za jedinou hvězdu: je k nepřečkání. Je to celé „Carmen“, přišel jsem si, že jsou tam Carmen všichni – páně režisérova operácká diskoška tu frčí naplno. Snad to není tak totálně bez děje jako Der Tod der Maria Malibran, ale musíte si počkat. Kralují tu Montezuma a Ellen Umlauf, která je hyperošklivá a sešlá, a přitom to musela být překrásná žena – alkohol, drogy? Je to pomalé, trapné, chtěné – chtěně trapné a pomalé. Hodně jsme se nasmáli. Sebeparodické melodrama. Je to nejdelší část, má přes hodinu a když vydržíte toto, už to vydržíte. Herci tu deklamují do předem namluveného pásu, takže jsou to postsynchrony naopak a vlastně je to celé travesti show. Druhá, Neznámá hodina s podtitulem Drama na kolejích je ve francouzštině a je to tak za 2 a ½. Ferréol je tu pěkně vypasená, evokuje mi dávnou „blbou Růžu“ z klipu Tří sester. Ferréol ale mohu a vlastně se mi líbila tak trochu neorealistická atmosféra i sevřenost. Travesti je to stále. Montezuma je tu za kurvu a máti Ferréol je vybraná z rolí, které pro Fassbindera hrávala Irm Hermann – odporná hausfrau. Třetí část, Zlomené srdce, dal bych 3 hvězdy, je to nedějové, ale najednou jsou obrazy natolik funkční, že se člověk nesměje. Je to černobílá část, skoro se tu nemluví, ale kraluje tu Bulle Ogier (nicméně Montezuma i Ferréol jí zdatně sekundují). Je to taky část se cinéma vérité – lidi na ulicích koukali, co se to děje – a že se dělo – Ferréol v strumphosen asi v Pařížu, chacha... Čtvrtá část je Zrada, je v němčině a kraluje tu Udo Kier (a Montezuma). Nového už nic moc nepřináší, dá-li se to takhle vůbec říct; dal bych max 2 hvězdy. Trošku připomíná Ovoce stromů rajských jíme, ale právě tak se to moc nehýbe. Ostatně – opět je tu páně režisérova operácká diskoška a k tomu Rossiniho Petite Messe Solenelle – krásná hudba. A k tomu tyjo břinkací orchestrion jak od Lišky – možná proto mi to tu Chytilovou evokovalo. Každopádně sedmdesátky jak mají být. Pro mě je záhadou, jak Schroeter dovedl upozadit toto „své“ a natočit koukatelné narativní filmy. Ottinger tohle neumí. ()

rivah 

všetky recenzie používateľa

Avantgarní soubor čtyř povídek na téma erotických obsesí - Cuba, Drama ve vlaku, Zlomené srdce a Zrada - rámovaných prologem a epilogem zdůtazňují sensualitu těl a krásu tváří. Oblíbený autorův film. Nadměrně obarvené tváře vyjadřují bolest nebo nadšení, parodii nebo pietu. Zřídka můžeme vidět něco takového, co vypadá jako zachráněné zlomky němého díla. (recenze avoir-alire.com, IMDb). ()

Reklama

Reklama