Sidney Hall

Film má tři dějové roviny, které jsem ze začátku nevěděl, zda na sebe nějak opravdu navazují, nebo jde jen o hru s fantazií. Výsledná skutečnost a dílky, které po celou dobu chyběly a díky nimž byl děj poněkud tajemný, se naplno projevily až v samotném závěru a o to emotivnější dohru celý snímek měl. Tato myšlenkami protkaná romantika se špetkou tragédie, melancholie, deluzí a opravdu miniaturního nihilismu, se mě osobně dokázala dotknout a zanechala ve mně hořkosladké pocity. (19.12.2023)

Sidney Hall... posera a lůzr. Tak velký, že děvče jako Elle Fanning musí obléci kalhoty. Tři linie příběhu, z nichž za snesitelnou a jakž takž funkční se dá považovat jen ta adolescentní a to především díky spontánnosti Melody. Zbylé dvě, založené na osobních tragédiích (hlavních postav) se díky nedostatečné propracovanosti zcela minou s divákem a ona tragédie působí jen uměle vykonstruovaným dojmem a díky tomu je posledních 15-20 minut nesnesitelných a snad i na kýbl. Banálnost dialogů (monologů) je v některých momentech až vražedná - "Připadalo mi, když jsem se díval na všechna ta světla velkoměsta, že jsem jedno z těch milionů světel, jen malinkatý pixel, pohřbený v bílém šumu života, co bliká jen malou chviličku." - ovšem toto je zřejmě moderní umění :) Dvě smířlivé hvězdy, jinak odpadovému filmu, uděluji za přirozenou Elle a vcelku příjemnou hudbu. (20.05.2018)

Netradičně pojatý film, který se nese spíše v depresivním duchu. Obvykle si mě snímky podané podobným způsobem zcela nezískají, ovšem tenhle má prostě něco do sebe - je zde dost silných momentů, líbila se mi hudba, jsou zde nečekané zvraty a lavina věci, které nutí člověka k zamyšlení - to vždycky vítám, Za mě Spokojenost a 5 s odřenýma ušima :). (13.01.2019)

Hodně silné, depresivní, pravdivé, syrové a lidské - bez přetvářky. Za mě top film, který jsem tento rok viděla. Dostalo mě mnoho momentů, kdy jsem byla úplně v šoku a očekávala jsem, zdali budou odhaleny ty chvilky, o kterých se mluví, ale člověk nevěděl přesně o čem. Dvakrát u mě přišly slzy a chvíle, kdy jsem jen zcepeněle seděla. Všechno to zapadlo do sebe a tleskám. (13.08.2020)

„Mám záchvaty paniky, Harolde“. - „To je dobře. To mají všichni moji klienti.“ - „Jo, ale žádný z tvých klientů není pod takovým tlakem.“ - „Žádný z mých klientů nemá takový talent. Kdybys tyhle záchvaty neměl, dělalo by mi to starost.“ - „Tentokrát je to jiné. Vidím věci. Věci, které nejsou skutečné. Třeba teď to vypadá, že nemáš kalhoty.“ - „Já je taky nemám...“ Před zhlédnutím jsem měl trošku obavy, aby to nebyla jen předělávka filmu Ten, kdo stojí v koutě, přece jen, stejný herec, „outsiderovská“, introvertní postava, která píše a je zároveň sama sebe hledající …některé motivy byly podobné, film však šel svou vlastní cestou. Už způsobem vyprávění, kdy si divák názor na některé situace a v konečném důsledku i postavy postupně upravuje, tudíž musí být neustále ve střehu, protože i zdánlivě nepodstatný moment může být jedním z důležitých střípků do skládačky života hlavní postavy. Příjemně melancholické nálady se tu ovšem člověk nakonec přece jen také dočká, jen v o něco posmutnělejší verzi. S hodnocením končím též na solidních 4*. (04.08.2018)