Fantóm opery

Nechci trpět předsudky vůči anglicky mluvící kinematografii, ale moje dosavadní poznatky vyznívají bohužel nekompromisně - s výjimkou D.W. Griffitha (mj. průkopníka zoomu) nenacházím v této oblasti žádný podobně významný zdroj inspirací, narozdíl od technicky a výtvarně interesantních Němců či Francouzů, a i tento film (jeden z nejslavnějších ve své době) je tím případem. Cítil jsem se podobně netknutě jako u raného Hitchcocka, nejčistším příkladem budiž jeden ze symbolů Fantoma opery - pád majestátního lustru - mnou prolétl jako Concorde. Jediné, co si i po dlouhé době od natočení zasluhuje slova chvály, je Lon Chaney a jeho (na poměry němého filmu) civilní herectví, které dodává filmu aspoň tu špetku napětí. Vedle něj odvedli dobrou práci i maskéři, chvíli jsem měl pocit, že se dívám do zrcadla. :-) Necítil jsem se otráven, ale pokud někdy přijde řeč ohledně slavného Lerouxova románu, vzpomenu si vždy na slavné muzikálové podání Andrewa Lloyda Webbera s výbornou Sarah Brightman. 50% (12.11.2010)

Hrozně bych to chtěl mít rád, ale je to prostě slabý. Je v tom cítit potenciál, má to pár zajímavých scén a obrazů, občas tam probleskne nějaká chytlavá atmosféra, ale jako celek je to dramaturgicky hrozně rozdrbané. Skoro polovinu filmu to křečovitě buduje nástup Fantoma, ten se konečně objeví, ale namísto toho aby to chytlo spád tak furt někdo někde někoho hledá, na někoho volá, někde bloudí, hrozně dramaticky se tváří.. S postavami se zde zachází naprosto ledabyle. Na začátku je představen nějaký soubor charakterů z nichž polovina vlastně není nějak zajímavá ani důležitá pro děj aby se třeba v poslední třetině odnikud vyloupli nějací detektivové s identitou Fantoma. A to nejsou věci co by se daly přičíst tomu, že je to starý, němý film. Takových starých, němých filmů které jsou špičkové je dost na to abych měl povědomí o tom jak mohl tenkrát film skutečně fungovat. Tohle funguje jen občas a spíš na půl plynu.. (10.06.2023)

Ztělesněná krása obrazu, hudby a myšlenky zároveň. Fantom opery má díky skvělému ztvárnění podzemí neopakovatelnou atmosféru. Fantomova láska ke krásné Christine vyjádřena v jeho království pod pařížskou operou je jasným vyjádřením citu, jehož podstata byla v němé éře hlavním námětem takřka všech filmů. I proto patří Fantom opery ke špičce své doby, protože to bylo to díváci chtěli a co dostali okořeněné krásnou hudbou. Krásný film. (13.05.2008)

První filmová verze Fantoma opery sice disponuje podobně "charakterním" hlavním hrdinou jako například německý Upír Nosferatu, má přesvědčivé herce ve vedlejších rolích a působivé dekorace, ale přesto se nejedná o horor hodný statutu legendy. Nosferatu byl unikátním výplodem expresionistického hnutí se špičkovou vizuální souhrou v celém rozsahu mizanscény a s deprimujícím nádechem v každém promyšleném záběru, Fantom je zručně odvyprávěný a nenudící, ale přehnaně melodramatický a v některých scénách zbytečně groteskní pokus o americké hororové umění, z něhož zamrazí pouze zásluhou vynikajícího maskování Lona Chaneyho, které by se suverénně uchytilo i v dnešních filmech. Orientace na rozervaný duševní stav nešťastného monstra je každopádně velmi přesvědčivá a právě díky ní neupadl film v zapomnění, ale stal se oblíbenou a často citovanou klasikou... 70% (14.12.2015)

Leroux se musí v hrobě obracet, jeho román byl totiž dočista znetvořen touto velenudnou adaptací, která nedokáže zaujmout naprosto ničím. Jakožto hororový odborník jsem tento snímek, jenž nemá s hororem pranic společného, dokoukal pouze z dobré vůle za účelem napsání tohoto komentáře, pomocí kterého chci všem milovníkům kvalitního hororu ušetřit 93 minut jejich času. (24.04.2016)