Srdcu nerozkážeš

Film se pro mě rozjížděl opravdu velmi zvolna a příliš jsem nechápal, proč by mělo jít o komedii, pochopil jsem paradoxně až ve chvíli, kdy začalo jít do tuhého a na scénu se dostali Emilyini rodiče. V té chvíli jsem se začal docela dobře bavit a vydrželo mi to téměř do konce snímku. Téměř. Závěr byl opět americky slaďoučký a předvídatelný a připravil film v mém hodnocení o možnou čtvrtou hvězdičku. (30.01.2018)

Ďalšie politicky korektné dielko, ktoré chce prilákať na dávno vyvrátené teórie, že multi kulti je super a nie každý moslim je terorista. Aj preto sa tento film asi ocitne na výplatnej listine homoakademikov a bude do nebies chválený. Ono nebol celkom zlý, má svoje vtipné miesta, ale celkový dojem fádnosti u mňa prevyšuje. Navyše ten pakoš vôbec nevie hrať. Ale aspoň sme sa naučili, že Pakistan je jeden z najväčších vývozcov bavlny a betónu na svete. Doteraz som mal za to, že je v popredí len v ekonomickej migrácii. (01.12.2017)

Na filmech, které vycházejí vstříc masovému vkusu samozřejmě není nic špatného. Tím, že se chtějí líbit (byť třeba řeší dosti bolestivá témata) a nekladou divákovi žádný odpor, pouze stavějí do nonkonformní pozice kritika uvědomujícího si, jak je s ním manipulováno. S Pěkně blbě jsem proto měl podobný problém jako s loňským hitem ze Sundance Tohle je náš svět. Ve filmu odvážně spojujícím observační komedii o střetu různých pohlaví a kultur (s humorem založeným po vzoru stand-up vystoupení na glosování každodenních situací) a melodrama je ale přeci jen méně banality a více opravdovosti. Prvním vítaným porušením romanticko komediálního schématu je nečekaně brzy přicházející rozchod, který zároveň nepředstavuje to nejhorší, co do vztahu ústředního páru zasáhne. Po náhlém žánrovém obratu sice středobodem filmu zůstává vztah, ale nikoliv chlapce a dívky, ale jednoho z partnerů k rodičům druhého partnera. Úvahy, zda jde o řešení originální, či zbabělé a vůči jedné z postav dost necitlivé, nejsou moc relevantní při vědomí, že takhle nějak to ve skutečnosti proběhlo. Film sice po změně tónu, jež může připomenout některé z komediálních dramat Jamese L. Brookse, zcela neztrácí humor, ale je vážnější, dojemnější a méně egocentrický než jiné romantické komedie od mladých tvůrců. Rodičům je věnováno skoro stejné množství pozornosti jako dětem, jejichž sebestřednost a nepřipravenost na život si uvědomujeme o to zřetelněji. Nečekaná změna perspektivy, se kterou znamenitě pracuje také Aziz Ansari v Master of None, nás tak stejně jako hrdiny vede k přehodnocení toho, na čem v životě skutečně záleží. Neschopnost nebo neochotu Emily a Kumaila vnímat nastalou situaci z pohledu toho druhého film důsledněji rozvádí v posledním, mírně repetitivním aktu lehce natahovaného snímku (což je ale nešvar většiny filmů natočených nebo produkovaných Juddem Apatowem). Tvůrci se svými postavami rádi tráví čas a nechávají je vést dialogy trvající často o pár minut déle, než je potřeba. Po většinu času se nicméně drží ústředního tématu „lásky navzdory“ a nikdy neodběhnou od hlavní dějové linie na tak dlouho, aby vyprávění ztratilo tah a začalo nudit. Většinu dějových odboček se jim nadto daří zužitkovat v emocionálně silném finále, kdy vám zásluhou střídání hledisek nebude záležet jen na osudu ústředního páru, ale také mnoha postav okolo nich. 75% (03.07.2017)

Na film jsem se moc těšila. Má to skvělé hodnocení, většině mých přátel se film moc líbil, takže jsem si ho včera před spaním ráda pustila. Film je to hezký, ze začátku je to krásně romantické, potom smutné a nakonec nijaké. Druhou polovinu filmu jsem se nudila, není tam nic zajímavé, nic z čeho bych si řekla, že to je skvělý film. Velmi mě pak překvapil konec, kde jsem zjistila, že se jedná o pravdivý příběh Kumaila, takže to je za mě velké plus, ale jinak jsem malinko zklamaná. (28.01.2018)

Chvíli trvalo, než jsem si na Kumaila zvyknul. Cirka asi dvacet minut jsem si byl dokonce dost nejistý s tím, jestli tahle komedie je opravdu komedií a nebo neotřelým dramatem. Jakmile se ale Zoe Kazan objevila na scéně (potažmo v kómatu) rozjela se smršť skvělého situačního humoru, který z Kumaila vycházela tak přirozeně, že byla radost na něj koukat. Třeba jeho první setkání s rodiči Emily je neuvěřitelně povedený. A podobných scének je ve filmu daleko víc. Nakonec se z neotřelého dramatu stala neotřelá dramedie, která ve mně dokázala po zbytek filmu vyvolat tak dobrou náladu, že jsem se jí nezbavil ani po shlédnutí. Přečetl jsem si totiž o filmu, že je podle pravdy a že hlavní postavou opravdového příběhu je stejný Kumail jako ten z tohoto filmu. V tu ránu film dostál úplně nové dimenze. (30.11.2017)