Diablova obeť

V málokterém filmovém žánru zastydlo takové množství neustále omílaných a nevariovaných klišé jako v žánru satanského filmu. Tvůrcům takových děl pranic nevadí posměch, který za to sklízejí (stačí se podívat třeba na ČSFD hvězdičky) - důležitější se jeví ta skupina diváků, které se zavděčí. V případě filmu Bradforda Maye to budou teenageři a fandové filmů, v nichž jsou vyvražďováni mladí, pohlední lidé. V rámci klišé "nejhezčí z dívek a svalnatý sympaťák - pokud možno v cárech oblečení - si padnou do náruče" Ďáblova oběť končí. A nejprofláknutějším klišé satanského obřadu film začíná: krev v kalichu, pohledná blondýna (nic nevadí, že určitě není panna), "záhadný" pán v kápi a s bafometem na krku, protentokrát navíc ve šklebné šaškovské masce. Když se pak na "černé mši" (uvozovky budou v tomto komentáři opakovaně nezbytné) ocitáme ještě jednou a "kněz" zpěvně intonuje zatímco zrádná Fawn vykřikuje "Hail Satan!", přáli bychom si, aby tam vtrhnul Boris Balkan z Polańského Deváté brány a učinil totéž, co ve zmiňovaném filmu. Vedle černých svící a kozlích lebek (zde na stěně pro jistotu visí i kančí hlava) je nedílnou součástí vypodobňování takzvaných satanistů i jejich neotřesitelné mravní přesvědčení: zde si oběti vyhledávají na "nemorálních" párty, kam potenciální oběti vylákávají. To, že sami "satanisté" ze všeho nejraději smilní a jsou tak potenciálními oběťmi sebe samých (sexuální otevřenost se sice satanskému smýšlení nevzpouzí, stejně tak ale satanismus nevylučuje opojné radovánky na párty), je úplně jedno. Cesta omladiny na večírek se tak při zpětném pohledu jeví jako jediný smysluplně motivovaný čin, jehož jsme v tomto filmu svědky. Nesmírně komické je i vypodobnění dvojí tváře satanistů - ti se tváří buď neskonale vážně a zadumaně anebo se naopak chovají jako utržení ze řetězu, lascivně se olizují, šklebí a popíjejí se zarputilým výrazem krev. Méně nápadné, ale stejně omšelé jsou i další motivy: závěrečné inferno způsobené výbuchem auta, které vše zničí (neberme teď v úvahu "nadpřirozené schopnosti" kněze, který to rozchodí), je pro filmy, v nichž hrají významnou roli praktikující "satanisté", běžné. Stejně jako dualita ženského elementu (jakkoliv to zní v kontextu tohoto filmu příliš "učeně") - ta se tady projeví především ve scéně, kdy je prostřiháváno ze souložící tmavovlásky Fawn na blondýnu, kterou si "satanisté" připravují na obětování. Stokrát už jsme viděli i zapadlou vesnici, v níž je každý obyvatel podivný a zde navíc pochybně kontrastuje s pohlednými "kolegy satanisty", kteří lákají oběti na párty a z vesnice očividně nepocházejí. A jak k tomu přijde chudák šerif, který jako jediný očividně nic netuší a jehož osvěžující přítomnosti je učiněna přítrž příliš brzy poté, co procedí: Už jste mi vyjmenovali šest mrtvol a já jsem ještě ani nesnídal. Zcela obecné je pak klišé "vtipný černoch musí zemřít první" a použití rtěnkou psaných (výhružných) vzkazů na zrcadlo. Režisér dá čas od času najevo, že si je konvencí, v jejichž rámci se celou dobu pohybuje, vědom: Chápu to - bílý šaty, obětování panny, velmi originální., říká jedna z postav. Přiznání práce s klišé však neomlouvá jejich nehorázné potvrzování - zvlášť když se nabízí tolik trefných variací. Je těžké se na tento přiznaně hloupoučký film zlobit - dlouho jsem neviděl nic kouzelnějšího, než blondýnu v ohrožení života, která křičí: Mám zničený šaty! A, kruci, kde mám kabelku?! a duchem zcela přítomného mladíka, který v osamělém srubu plánuje záchranu slovy: Myslíte, že je tady laptop, abychom mohli někomu poslat mail a dostat se odtud?. I přesto by si tvůrci Ďáblovy oběti zasloužili jít tam, kam zve letáček, který se objeví na konci filmu: "Straight to Hell". I když i to by byla příliš velká odměna. (09.08.2006) (menej) (viac)