Cudzejší ako raj

Sled líných, statických scén. Černobílý zrnitý obraz. Liduprázdno. Zvláštní chladná atmosféra. Velmi úsporný příběh trojice nýmandů, vedených vykořeněným Bélou. Člověk už musí mít talent, aby dokázal jakoukoli scénu zobrazit způsobem, že divák musí vědomě lapat každý náznak štěstí, jež v tom světě přese všechno je. Jarmusch ten talent má a Podivnější než ráj je toho důkazem. Film, na který je třeba mít náladu a nastřádanou dávku vnitřního klidu. (19.06.2011)

Podivnější než jsem myslel, ale lepší než se zdálo po první půlhodince. Jarmusch si zahrává nejen s obyčejnými životy těch nejobyčejnějších lidí, ale zahrává si i s časem. Jeho práce odmítající klasický střih upozorňuje na skoky v čase, které si tak divák uvědomí více než v jakémkoliv jiném filmu. Ačkoliv v tomto filmu nenajdeme jediný "neviditelný" střih, neviditelná ruka režisérova nás upoutá, jedna melodie a jedna píseň utvoří image celého filmu a po skončení jen sedim a zírám a řikám si: "Sakra, jak to ten Jarmusch dělá..."____ Když koukám na tu obálku k DVDčku, jakoby popisovala celý film a naopak, jako by se režisérovi podařilo zfilmovat tuto obálku a ještě k tomu se mu podařil ten husarský kousek, že po zhlédnutí filmu máte pocit, že se vás ta zfilmovaná obálka nějak dotkla. (02.06.2010)

V druhém celovečeráku Jimba Jarmusche se jeho styl, hádám, ještě hňácal a brousil, jelikož Stranger than paradise není ten druh filmu, u kterého bych vydržel ležet schoulený do klubíčka s prsty kolem zátylku a bonkozeeovým zpomalovačem času navrtaným v ledvinách. Vina jde na triko hercům toporným jako čerstvě nalakovaný kvádr slisované jelení kostní moučky, dialogům nepřirozeným jako kozy Asi Akiry a nakonec všudypřítomné, smrduté, vytrhující lacinosti, v které to přehrávání herců otlouká ušní bubínky ještě intenzivněji a protentokrát nekřesťansky natažené záběry té celkové marnosti struny skutečně nevyladí. Aspoň, že se ten Tom Waits sladce line z magneťáku a vlastně mohlo být mnohem hůř, třeba jaderná válka, ehm. (12.03.2013)

Hrubozrnný černobílý obraz, unavené tempo, návaznost na umělecký film 60. let, jemuž dramatizace vskutku nikdy nebyla vlastní, časté temp morts čili zámlky, bressonovsky úsporné herectví, Jarmuschova nezaměnitelná poetika, která dokáže proměnit v kouzelnou etudu i tu nejobyčejnější situaci (návštěva kina), všeprostupující šerá melancholie, subkultura zahálčivých "hipsterů" a jejich trochu zvláštní vystřízlivění z amerického snu před branami ráje, který není ve výsledku o nic podivnější než ostatek Jimovy tvorby - takový i mnohý jiný je dnes už legendární referenční bod nezávislého filmu, který byl ve své době pořízen za pouhých 110 000 dolarů, a který, kromě toho, že svému tvůrci vynesl ceny na většině významných zámořských i evropských festivalů (Sundance, Telluride, Cannes, Locarno...), byl americkou kritickou obcí prohlášen za nejlepší film orwellovského roku 1984 (sic!). // Poznámečka na okraj: Z formálního hlediska je nejpodivnější, jak je celý film uspořádán. Je totiž rozdělen na jakési "segmenty" (kapitoly pomíjím), tj. jednotlivé záběry/scény, převážně statické kompozice, ale i záběry v "pohybu" (podélná jízda, umístění kamery na zadní sedadlo či na přední kapotu, přerámování), které jsou od sebe vždy odděleny několika vteřinami černých políček - a to bez výjimky. Střih v rámci záběru je tabu. (10.05.2009)

Nijaký film s dvěma muži a jednou ženou, která je chvíli u nich, pak odjede, oni jedou za ní, pak s ní chvíli jsou a pak s ní jednou na Floridu a celou dobu se všichni chovají divně. To je celý příběh filmu Podivnější než ráj, který vlastně ani nic nejspíš neříká, nic moc se v něm neděje, prostě si plyne po svém, chvíli nudí chvíli ne, záleží na scéně. V podstatě je to dost podobné Jarmuschově prvnímu filmu Trvalá dovolená, ale tady se aspoň něco děje. Po filmařské stránce je ten film super, ale chyběla mi tam nějaká silnější atmosféra. Taky mi to připomnělo Drž si šátek, Tatjano, ale to je kratší a nenudí to. Asi se tady Jarmusch ještě hledal. 3* (29.02.2020)