Playtime

PLAYTIME je více drama, než komedie. Na zasmání tam toho pro mě skutečně moc nebylo a není. Jako posmutnělé zamyšlení nad modernitou a racionalitou/iracionalitou moderní společnosti to však beru za vyšperkovaný opus. Nevadí mi minimalismus, nevadí mi strohost, nevadí mi repetetivnost, nevadí mi různé zvukové ruchy, šumy a zvuky (naopak, vítám je a jsem rád, že celý film jimi je přímo prosycen) - všechny tyto formální prostředky sekundují obsahové stránce či přímo obsah diktují. Modernita je zde ukázána v celé své síle a kráse (v tom nejlepším i horším smyslu slova) - přesně a exaktně navržené prostory, systémy, procesy, které však při detailnějším pohledu vykazují řadu nepřesností, chyb a diskrepancí (stačí si povšimnout řady různých "chyb v systému" - špatně navržený vstup do restaurace, nefunkční žárovky, omyly v nákupním středisku atd.) PLAYTIME se pak více než groteskou pro mě stává posmutnělou výpovědí o modernitě. Shrnuto a podtrženo: Na PLAYTIME je potřeba mít tu správnou náladu a najít ten správný time. Pokud se vám to však poštěstí, pak se k vám prostřednictvím tohoto Tatiho opusu dostává skvělé zamyšlení nad moderní společností, která v mnohém (byť nezamyšleně, ale zato vcelku přirozeně) vykazuje prvky iracionality a kvůli "chybám v systému" se projevuje jako tu více/tu méně zablokovanou a neudržitelnou. To, co popsal Michel Crozier a řada dalších sociologů na desítkách a stovkách stranách textu, to Jacques Tati shrnuje v bezmála dvou filmových hodinách. Zbývá jen: Modernita je mrtvá, ať žije postmodernita! Co příjde příště? (21.06.2005)

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem mohl zapomenout! Zapomenout na to, že jsem Playtime už jednou viděl a vypravil se na tento "klenot" francouzské kinematografie znovu, rovnou do kina a ještě k tomu někoho dalšího přemluvil! Nabízí se vysvětlení, že moje tělo jednoduše film nepřijalo a po shlédnutí vytěsnilo z paměti. Hned první scéna mi jí bohužel velmi rychle osvěžila. A aby toho nebylo málo, došel jsem při projekci k závěru, že postrádám špetku smyslu pro humor. V sále to neustále hýkalo, diváci málem padali ze sedaček a já netušil proč... Budu nejspíš za prosťáčka, ale genialita scén, kdy si pan Hulot dvacet minut prohlíží sedačku, která různě vrže a prohýbá se, přičemž někomu v jiné částí plátna upadne deštník, znovu někomu upadne deštník, někdo jiný a jinde klopýtne, nebo se snad baví s figurínou, mi bohužel nedochází . Ono nakonec, se to i sledovat dá a "děj" se tak nějak sám od sebe přece jenom ke konci dobere. Já si ho ovšem napodruhé s chutí odpustil. Abych to neprotahoval, je to obyčejná TRAPÁRNA a vy se třeba klidně umlaťte smíchy. Jen doufám, že já i tentokrát ZAPOMENU! ►10% ...o čem, že jsme to teď mluvili? Nevím, už si vážně nevzpomínám, je mi dobře, už je mi dobře, bída vodejde, vodejde všechno co má pavoučí nožičky, bzzzzzzzzzzzzz ... (06.11.2008)

Říká-li vám něco termín parametrická narace, s kterým pracuje David Bordwell, asi jste už Tatiho Playtime viděli. Stručně řečeno, jde o způsob filmového vyprávění, který sice jistý příběh nese, ve filmu o něj však téměř nejde, naopak dominantní je formální, v případě Playtimu navýsost obrazová složka filmu. Dialogů je tu jak šafránu (zcela nahodile se mluví německy, francouzsky a anglicky), o postavách nevíte ani ň, všichni jenom tak chodí po městě a jsou režisérem zasazováni do scén, které jsou určitým způsobem vypointované; střídavě symbolické, vizuálně zajímavé či k popukání vtipné. V celém filmu je nepřeberné množství gagů (více či méně zjevných), kdy ale téměř nemáte možnost všechny je zaregistrovat, jelikož se jich buď najednou děje víc, nebo se odehrávají na okraji scény, kde snadno uniknou vaší pozornosti. Mimoto mě dostala víc než hodinová pasáž z restaurace, kterou postupně gradovala hudba jazzové skupiny. Rozhodně doporučuju, ovšem zároveň jsem si vědom, že tenhle snímek není pro každého.90% (03.07.2006)

Nemuzu si pomoct, ale pro me nejslabsi Tati. Zase to je klasicka tatiovka, kde ukazuje uspechany moderni svet, kde je vetsina napisu anglicky, vsude jsou davy lidi, nekdo neustale nekam pospicha, vsude samozrejme co mozna nejmodernejsi veci a vynalezy, ktery ale spis otravujou a to zasazeny do kulis mesta z zeleza a skla. Film se vicemene odehrava na dvouch mistech, na letisti kombinovanym s vystavistem a v nobl restauraci, pricemz Tatiho postava tu neni zadnej hybatel deje, obcas se proste objevi a zapadne mezi ostatni, takze tu vlastne ani neni nejak zvlast potreba. Film je sice ocekavane o nicem, kdyz si skocite na pulhodinky na hajzl, tak bude film porad na stejnym miste, jen pridete o par ne vylozene vtipnejch, ale spis usmevnejch momentu. Proste cely je to natoceny spis tak trochu poeticky, kdy vsechno pusobi jak v choreografii. Zasadni problemy jsou tu dva, film ma desne premrsteny dve hodiny a kdyz mi prislo, ze uz to sleduju minimalne ty dve hodiny, film byl pritom ani ne v polovine. Netvrdim, ze nudi, jen se to dost tahne. S cimz souvisi druhej problem, Tatiho filmy skvele ozivuje hudba, coz tady bohuzel neplati, ta totiz hraje jen obcas a neni buhvijaka. No a navic uz to proste nema tu atmosferu jeho starsich kousku. Lepsi 3*. (31.01.2010)

1967, Francie. Scénář, režie a hlavní role Jacques Tati, točeno na 70 mm film, velké kulisy postavené čistě pro natáčení filmu a obrovský propadák, který svého tvůrce zadlužil na několik let. Tatiho komedie Playtime to v době svého vzniku neměla jednoduché a to do jisté míry i díky tomu, že nejde o vyloženě vděčnou komedii. I proto, že si z ní divák vlastně může odnést cokoliv kvůli sázení na diváckou interpretaci.   Playtime má velice půvabný vizuál a přitom z vizuálu též těží jeho humor. V Playtime se též bere skutečný důraz na zvuk a jedná se o jeden z těch filmů, kde zvuk sehrává skutečně výraznou roli. Především i proto, že právě z něj též těží humor filmu. V mnoha momentech připomínají jisté momenty grotesky a to i díky tomu, že je zde dialogů velmi málo. Zároveň je zde skutečně mnoha komických detail, dohromady vše poté vytváří takový nezvyklý komediální zážitek.   Ony velké kulisy futuristické Paříže představují velmi výrazné prostředí. Playtime je ovšem především satirou na stereotypní život ve společnosti. Kromě vizuálního zpracování a v mnoha momentech groteskní atmosféry tak film obsahuje právě i tyhle lehké komentáře ke společnosti, která se točí jako kolovrátek a mnoha momentů kromě humoru může nabídnout i hloubavé zamyšlení. I proto Playtime není vyloženě vděčnou komedií.   Jednotlivé scény mají ten správný rytmus, některé jsou funkční více, některé méně a mohli technicky skončit na podlaze střižny. Ten film v podstatě nemá klasický děj. Je složen z jednotlivých sekvencí odehrávajících se v oné futuristické Paříži a dvou lidí, kteří se navzájem pořád dokola potkávají. Důraz se tak bere především právě na ono futuristické prostředí, které v sobě má trochu humoru, trochu toho satirického rýpnutí a především skutečně atraktivní výpravu. I absence děje je tak trochu potencionální překážkou pro diváka a to i především kvůli udržení divácké pozornosti.   Přitom všem se vlastně dá velmi polemizovat nad tím, zda Playtime je či není komedií. Komedií rozhodně je, přesto prostě není pro každého. I kvůli tomu, že kvůli těm všem detailům dost možná potřebuje více zhlédnutí. Jde o umělecký film ve všech významech toho slova a je jen na divákovi jak se s tímto faktem popasuje.   Některé scény jsou chvílemi skutečně moc zdlouhavé a prospělo by jim zkrácení. Není to ani vděčný film a divák si ho velmi pravděpodobně užije jen čistě dle svého aktuálního rozpoložení a nálady u filmu přemýšlet/zapnout mozek. Je to rozhodně obdivuhodná záležitost, k ryzímu obdivu ovšem bude mít nejspíš spoustu diváků daleko...... (30.06.2021)