Môj strýko

Termínem „Big Dumb Object“ se označuje záhadný objekt, který budí údiv už jen tím, že je. Natož když něco dělá. Tati je takovým objektem ve vlastních filmech, protože stejně jako jiní hrající režiséři – Kitano nebo Allen – do svých světů nezapadá. A to proto, že spíše než o světy jde o společenská rozvržení blízká antiutopii (přesně mezi utopií a distopií), které se na první pohled tváří jako dokonalá forma uspořádání společnosti, ovšem právě s osobou režiséra vyplouvá na povrch pravý stav věci. ____ Tati je mistr v práci s komikou v prostoru. V rámci „le corbusierovského“ urbanismu rozehrává spousty žertovných situací a nechává promlouvat konfigurace možného a reálného (už jen ta rozkošná cesta Hulota do bytu přes labyrint schodišť a venkovních teras). Tati jako by okénkuje prostor na nezávislé segmenty, přičemž některé z nich spolu nechává „komunikovat“, ale záběr samotný komiksově (ostře) nerozděluje, dělá to jen jako. Možná by bylo přesnější říci, že v jeho filmech jde předně o anamorfózu, nikoliv o metamorfózu: proměna a kritika probíhá spíše v zobrazení než v bytí. ____ Velice zajímavě se jeví psychologie postav, které neprocházejí jakýmkoliv vývojem, dokonce ani k Hulotovi téměř nemění postavy svá stanoviska, ale stěží v tom lze vidět pouhý odkaz na kritiku post-industriální veřejné sféry. Motivace tohoto přístupu vězí v porušení vazby mezi lineárním dějem (to platí, protože v Mém strýčku lze vysledovat srozumitelný, sic matný příběh) a lineárním vývojem postav (to neplatí, jak řečeno). Tím pádem může Tati dokola vršit všemožné kabaretní a komický výjevy, protože je neustále na začátku, jemně se posunuje pouze přeběhová linka, na niž navěšuje svoje nápady. Neméně osvěžující je přístup k dialogům, poněvadž postavy často mluví, třebaže nic konkrétního neříkají a nevidíme titulky (odkaz na grotesky), a jindy probíhá vše jako v normálních filmech. Stručně řečeno, universum pana Hulota představuje nadmíru originální deformaci reality, ačkoliv si všechny parametry reality trvale zachovává. (16.12.2008)

Timhle me Tati drobet zklamal, od jeho nejlip hodnocenyho a oskarem ocenenyho kousku jsem cekal o dost vic. Jasne, je tu ukazanej skvelej kontrast mezi uspechanou moderni dobou, kdy rodice vnuka maj vsechno na fotobunku nebo na tlacitko a oproti tomu strycek bydli na nejakym okraji mesta, kde se jakoby zastavil cas, vsichni se znaj a zastavujou se na ulici aby pokecali, trhovci vyrvavaj se zbozim atd. No a to vse je opravdu moc pekne a prijemne natoceny s pohodovou hudbou, ktera hraje prakticky porad. Jenze ono je to cely tak trochu stereotypni, kazdej den se deje vicemene to samy, hudba se po case zacne opakovat a vtipu tu je minimum. Ty ocekavane obstarava sam Tati, kterej opet moc nemluvi, ale zaroven uz ani nema ty typicky groteskovy pohyby, spis je takovej roztrzitej, takze obcas do neceho vrazi, neco rozbije a podobne, ale moc si z toho nedela. No a navic je film silene dlouhej a klidne by se moh o pulhodinu zkratit a navic mi prislo, jak kdyby nektery dialogy Tati pridal pozdejc a obcas postavy vubec neotviraj hubu. Ale jak jsem psal na zacatku, je to natoceny prijemne a dobre se na to kouka, jen to proste neni zas takova pecka. (03.01.2010)

Jelikož jsem ve svém mladém věku vesměs filmově nevzdělaný, nebojím se tedy přiznat, že jakýmsi synonymem francouzského humoru byl pro mě Louis de Funés. Stále jím samozřejmě je, ale po Mon oncle už ten náhled nebude takto jednostranný. Jestli jsem v komentáři k Truffautovým 400 ranám psal, že na francouzském filmu mám nejradši příjemnost a pohlazení po duši, zde jsem si ho užil dosytosti. Bylo to samozřejmě díky postavě pana Hulota. Jeho komika je, jak zde správně píšete, postavená na tom, že je jako puritán konfrontován s moderní dobou (zde musím na okraj zmínit i moje překvapení, že takovým tématem se Tati zabýval již koncem padesátých let). Ale všímal jsem si také i nehumorných scén, kdy chce udělat nějaký dobrý skutek, ale přesto je nějak klepnut přes prsty (např. scéna u zelináře v úvodu filmu). Gagy jsou tak vypilované, že se dle mě příběh ztrácí, nicméně podtext a hlavně ten laskavá satira tento deficit smazávají. Když už jsem u toho laskavé satiry, až do dnešního dne jsem vlastně nebyl schopen definovat toto slovní spojení. Tento film ale mi tu definici vysvětlil. Zaujala mě po nějakém čase ústřední melodie filmu - určitě znáte ten pocit, kdy sice skladbu slyšíte poprvé, ale máte ji rádi, jako by jste ji znali aspoň dvacet let. Rozhodně zasloužený Oscar a Zlatá palma, já zase uděluji zasloužených pět hvězd. (22.04.2009)

Film, který je ve své zábavně výpovědní hodnotě doveden až na samý vrchol dokonalosti. Rozpor mezi starým a moderním, mezi romantikou a technikou, mezi lidskostí a odcizením, mezi nostalgií a nezadržitelně neúprosným vývojem, mezi žitím a přežíváním, mezi radostnou nadějí a smutným během událostí. Pan Hulot (skvělý Jacques Tati), muž starého a lidského světa, je konfrontován s životem moderního přepychu a vymožeností, kde už nezbývá čas na vychutnávání si života, byť třeba jen v malých douškách. Z života se stává jeho karikatura, kde jde především o předvádění svého luxusního stylu života ostatním. Přirozené a srdečné lidské vztahy se přeměňují v úslužnost a předstírané přátelství v zájmu uchování a rozvíjení si svých dobře placených pracovních míst. Touha po "lepším" životě dostává přednost před skutečným životem. Práce pro život je vystřídána životem pro práci. Technické vymoženosti sice mají a mohou vylepšit životní úroveň, ale ne vždy tomu tak je. Ne vždy život v luxusu přináší i životní štěstí, ne vždy honba za lepším zítřkem opravdu přinese lepší zítřek. Stává se, že jde jen o iluzi a klamavý pocit, který nepřináší naplnění, a přirozeně při té cestě odstraňuje stále větší míru lidskosti. Je to přirozený vývoj v konzumní kapitalistické společnosti, která obvykle nabízí pouze iluzi a zdání, ale nenabízí skutečné hodnoty a více lidskosti. Nabízí něco, co většinou lidi více rozděluje, odcizuje, znásilňuje, dělá je agresívnějšími. V honbě za přeludy bez duše. Z dalších rolí: Hulotův švagr Charles Arpel (Jean-Pierre Zola), ředitel významného průmyslového podniku, který nalézá svou lidskou duši, jeho manželka a Hulotova sestra (Adrienne Servantie), pyšnící se modernizovaným bydlením, Arpelův poslušný podřízený pan Pichard (Lucien Frégis) a jeho manželka (Adelaide Danieli), Betty (Betty Schneider), dospívající dcera Hulotova domácího, hospodyně Arpelových Georgette (Yvonne Arnaud), bojící se elektrických novinek, Hulotův synovec Gerard (Alain Bécourt) zažívající se strýčkem skutečná dětská romantická dobrodružství, či osamělá slečna Fevrier (Denise Péronne). Je to příjemný a laskavý film, který jedinečnou Tatiho satirickou zábavnou formou podává obraz stavu vývoje společnosti a vyjádření znepokojenosti z tohoto vývoje. (15.01.2013)

Jakési demo k Playtimu. To co Hulot zažívá později ve městě (Tativilu), v Mém strýčkovi zakouší na rodinném domku, který není ani tak funkcionalistický (jak se lze dočíst v některých materiálech), jako spíš kýčovitý a samoúčelný - dvě kruhová okna sloužící coby oči domu, klikatící se přístupová pěšina, otřesný vodotrysk s modrou vodou, to vše navozuje spíš dojem nevkusnosti než touhy po funkčnosti. Tati se touto výraznou stavbou snaží poukázat na nefunkční vztahy v současné rodině, a prázdnost života v moderní společnosti vůbec. Klade vedle sebe dva světy. Krásně živelné městečko s prodavači zeleniny, metači….všichni jsou na ulici a komunikují spolu, a přetechnizovaný, umělý dům a továrnu na plastové trubky. Pan Hulot se tu pokouší pracovat, a jak už tomu v jeho případě bývá, kazí se vše, na co šáhne. (26.10.2006)