Môj strýko

Svérázný mistr v natáčení s dětmi a psy.. Zvlášť psům tu je třeba věnovat pozornost, neboť jsou nejen aktéry celé plejády rafinovaných skečů, ale bez nich by se ani neposouval děj, jsou v něm nenápadnými přídavnými motůrky a katalyzátory, a zároveň i svým pohybem rámují a prošpikovávají jednotlivé scény i celý film, takže fungují jako originální grafické členění i dynamické frázování díla. *** Tati je virtuóz klauniád a gagů, které nikdy nejsou samoúčelné, neboť jako dobrotivý bůh a svrchovaný šprýmař neztrácí pojem o celku svého světa a tkanině příběhu. *** I přes to všechno a vzdor hypnotickému výtvarnému kouzlu snímku (v obou kontrastních polohách, vyprázdněného, samoúčelného moderního designu i na smysl i nesmysly bohatého, starosvětského života) jsem byla po Prázdninách pana Hulota trochu zklamaná, že se v tak velkomyslně vybudovaném světě vlastně divák jen prochází, jako by byl na exkurzi a příběh byl pouze názorný, nikoli skutečný... Po dvaceti minutách je kolečko oběhnuté a je zřejmo, o čem se tu vypovídá... škoda pak, že už se až do konce filmu vlastně nic jiného než dourčujího neodehraje. (25.03.2014)

další příjemná "groteska" od Tatiho. Zůstává stále u svého oblíbeného tématu - kontrastu mezi starým a novým světem, který je určitě stále aktuální. Moderní ukazuje jako zautomatizovaný, hlučný a sterilní. Starý zase pestrý, neuspořádaný, ale radostný. A díky tomu je konfliktů, a tím pádem zábavných situací stále dost. V ději nikam nespěchá, tak je to uklidňující a přijemné pokoukání plné francouzské nálady. 4 hvězdičky si rozhodně zaslouží. (16.01.2012)

Veľmi príjemná komédia, v ktorej ťažko jednoznačne vyhlásiť, čo je na nej až také úžasné. Pripomína niečo ako francúzsky Amarcord, i keď odlišnosti medzi francúzskym (blboviny) a talianskym (pudový humor) sú evidentné. Najviac ťaží z formálnych spôsobov etikety a fyzikálnych odklonov, kedy sa naplno oná vynaliezavosť prejaví. Kamera operuje miestami v neskutočných uhloch (poetika) a potom sú tu pasáže v doprovode hravého klavíra, kedy je statická a to farbisté okolie krásne a plne nasníma. Tati je šikovný zabávač, vie ako divákovi sprostredkovať absurdity bez slov; teda, že nie sú vôbec potrebné a spĺňajú len akýsi terciárny účel. Hulot (postava) ako brat zámožnej sestry sa evidentne nehodí k jej smotánke a vo vtedajšej vile pre vyvolených sa správa ako prostučké dieťatko po odobratí svojej obľúbenej hračky. (31.08.2015)

Jakési demo k Playtimu. To co Hulot zažívá později ve městě (Tativilu), v Mém strýčkovi zakouší na rodinném domku, který není ani tak funkcionalistický (jak se lze dočíst v některých materiálech), jako spíš kýčovitý a samoúčelný - dvě kruhová okna sloužící coby oči domu, klikatící se přístupová pěšina, otřesný vodotrysk s modrou vodou, to vše navozuje spíš dojem nevkusnosti než touhy po funkčnosti. Tati se touto výraznou stavbou snaží poukázat na nefunkční vztahy v současné rodině, a prázdnost života v moderní společnosti vůbec. Klade vedle sebe dva světy. Krásně živelné městečko s prodavači zeleniny, metači….všichni jsou na ulici a komunikují spolu, a přetechnizovaný, umělý dům a továrnu na plastové trubky. Pan Hulot se tu pokouší pracovat, a jak už tomu v jeho případě bývá, kazí se vše, na co šáhne. (26.10.2006)

Panu Hulotovi zrejme doslo huleni, protoze vsechen svuj vtip nechal na prazdninach v primorskem letovisku. Mon Oncle byla skutecne nuda k uzoufani. Minimalni zabava, neskutecne otravna hudba, stupidni scenar o nicem, nevyrazny Jacques Tati. Nejake ty hvezdy zachrany davam za spravne futuristicky baracek a zahradu, ve kterem se take odehravaly ty jedine vtipne momenty filmu. Po mnohem lepsich prazdninach pana Hulota tezke zklamani. 4/10 (03.06.2010)