Jaskyňa Zlatej ruže alebo princezná Fantaghiro

Dneska už to vidím trochu jinak, tenhle film, ale v dětství jsem ho strašně žrala. Nejspíš kvůli tomu, že princezna to vždycky všem natře. Pak taky kvůli prvním mužským idolům, kterýžto vkus i po letech shledávám značně rozvinutým :). Z pohledu dospělého všechny ty umělohmotné mluvící a mrkající předměty vypadají jako strašný kýč, ale děti mají zkrátka jiný svět. (06.04.2010)

Tuto pohádku jsem v dětství milovala :-), takže se teď na ni se svými dětmi dívám se značnou nostalgií. Musím ale říct, že mě ale i jako dospělou oslovil její příběh, a proto dávám vysoké hodnocení. Pohádka o skutečné ženské emancipaci - ano, můžeme vzít meč a bojovat za správnou věc, ale nesmíme přitom přestat být ženou se vším všudy, se schopností lásky a vcítění... V tom je pro mě poselství této pohádky. Samozřejmě další plus jsou česká krajina a hrady, čeští herci, dobří herci v hlavních rolích, pěkná hudba a svým způsobem i pomalé tempo (ale ne vleklé), které umožňuje si vše pořádně "užít". Zajímavé komentáře: tron, NinadeL, Jacinda, salahadin (02.07.2012)

ja nemôžem dať fantaghiro menej ako 5*. Vysvetlím. Tá Mingiho hudba, tá kráska... nostalgia ako remeň... videl som to sto x ako dieťa a nemohol som z toho. z nej. Ale keď som bol starší: nie a nie sa dočkať reprízy... a potom som prišiel na gympel a moja spolužiačka mala VHSky všetkých fantaghiroviek natočené. A tak som si každý deň mohol dať tú božskú principessu i muzičku. (17.11.2008)

ja to jako dite naprosto zboznovala, bohuzel jsem tu serii nikdy nevidela celou. Misty jsem mela strach z mluvicich kamenu, misty hltala, jak Princezna skvele bojovala, motiv, kdy se musela schovavat za kluka byl pro me velmi novy a fascinujici (komentar pise spis me decke ja :D), princ taky velmi dobre vybran :). Fantaghiro byla dlouho mym deckym vzorem :) plus od te doby jsem mela velmi rada Bouzov :) (04.09.2017)

Celá ta série je takový trochu katechismus nebo desatero ve fantasy pohádkovém hávu. Taky je tam dost archetypální i kombinované psychologie, prostě je to takový breivář pro dospívající. V podstatě celý cyklus je učebnice ideálního lidství, cesta dítěte za dospělostí, zakončená vstupem do jiného, řekněme reálnějšího, dospělého života na konci posledního dílu. Když jsme s tímto světem mravních kontrastů konfrontováni, můžeme (pokud chceme) průběžně sledovat sami sebe, svůj život - jak moc nebo méně jsme se my sami od oněch nejčistších ideálů (nesených Fantaghiro) vzdálili, kde jsme blízko, kde se snažíme, kde tápeme a co nám uniklo úplně. A je nám to umožněno zábavnou a velice laskavou formou, žádné zdvižené ukazováčky nebo obočí, žádné sebemrskání, nic takového. Jako by se sám Kosmos díval na nás a naše životy očima princezny Fantaghiro, očima laskavýma, chápavýma, zářivýma a milujícíma nejčistší podobou lásky. Očima Dobra. To je asi to hlavní, v čem se podle mě liší Fantaghiro od jiných podobných počinů a v čem je přínosem daleko větším, než že by pouze bavil nápady a brilantností. Proto si tohoto cyklu hodně cením i když mě samozřejmě taky hodně bavil, líbili se mi herci, extriéry, interiéry, dětinské triky a některé wtf momenty, které spíš pobavily, než aby člověka otrávily:) Jo a kromě toho všeho mě tento seriál na dlouhou dobu poznamenal beznadějnou láskou k Tarabasovi, u kterého jsem hned, jak se objevil, odhadla, že dlouho zlý nebude:))) Zato absolutně k sežrání:) (21.05.2020)