Vtáčkovia, siroty a blázni

Křehcí a zranitelní jsou vtáčkovia, siroty a blázni. A také jsou nevinní a svobodní, jsou nezatížení „normalitou“, které je ve svém důsledku šílená, protože v běžném světě je „normální“ závidět a žárlit. Jejich bláznovství je jejich jediným způsobem, jak žít a nezešílet. Vezmete-li „bláznovi“ jeho bláznovství, donutíte-li ho žít normálně podle šablon, stává se z krásného neškodného blázna ošklivý nebezpečný „normální“ šílenec. Viděno znovu, všechno je jinak... Siroty a blázni by chtěli být nevinní, ale to špatné v sobě nepřeperou... (25.03.2008)

Spočiatku som nebol na tento film veľmi naladený, vlastne som ho pozeral pre rozšírenie obzorov, postupne som si však k nemu našiel cestu. Jakubisko je poet a tieto filmy mu naozaj idú, myslím, že málokomu sa takto podarí obsiahnuť všetko podstatné, treba však povedať, že takéto filmy svojou prílišnou umeleckosťou nie sú pre každého. A snáď aj preto, že najviac je v tomto filme bláznov, či dokonca prvú polhodinu tak pôsobí. O to viac prekvapí trocha smutný a šokujúci koniec. (28.08.2008)

Vtáčkovia, siroty a blázni je velice osobitým podobenstvím Juraje Jakubiska (velké F), jež je tragikomickým mozaikovitým příběhem odehrávající se v blíže nespecifikovaném bezčasí, a sledující skupinku tří samotářů - Jorika (Jiří Sýkora), Andreje (Philippe Avron) a židovskou dívku Martu (tehdy jen devatenáctiletá Magda Vášáryová) - kteří si svou osamocenost a averzi vůči bezútěšnosti okolního světa kompenzují bláznivou hrou s neméně bizarními pravidly. Snímek tak na pomezí tohoto dětinského vzdoru, specifické poetiky a kolotoče bláznivých scén umně spojuje mnoho zdánlivě protichůdných kontrastů – reálno se surreálnem, imaginaci s nepříjemným naturelem skutečného světa, naději s beznadějí, či otázku života a smrti. Díky čemuž slouží nejenom jako jakási demýtizace naivity a optimismu [prostřednictvím motivu naivity a optimismu], ale i jistý apel vůči slepé závilosti na idealismu. Inu, nihilismus nade vše.... (26.02.2023)

A buďme jako děti, věčně nevinné, bezstarostné a bezchybné, nerozumějící složitosti světa, protože civilizace z nás dělá jenom monstra... Ale jako dobře, když pominu krátkozrakost a naivitu té myšlenky (kterou nemám náladu tady rozpitvávat, protože to dělám u každého filmu se stejným vyzněním) a budu to brát jen jako anarchistické pojetí carpe diem, tak se to celkem dá akceptovat. I s přihlédnutím na dobu vzniknu, kdy se toužilo po svobodě a Jakubisko toužil očividně po té absolutní, která nikde nemůže fungovat a kdyby se jí všichni řídili, civilizace se úplně rozpadne, ale budiž, už jsem psal, že tady to aspoň částečně dokážu pochopit. Stopáž to má dost příjemnou, ale popravdě mě ty Jakubiskovy surreální výjevy opět přišly dost kreativní, ale bavily mě jen někdy a místy jsem se u toho spíš nudil. Navíc jak to celou dobu sází na tu naprostou volnost, tak se to hodně dlouhou dobu nikam neposouvá a aby mě bavily jenom ty výjevy, na to to nebylo dostatečně... no prostě poutavé. Ale nakonec jsem z toho celkem spokojený, obával jsem se něčeho strašně samoúčelného ve stylu Sedmikrásek, ale tohle naštěstí chtělo něco říct a dokonce to i někam vedlo... Silné 3* (09.04.2022)

Něco na tom filmu zřejmě bude, když jsem ho teď dokázal s plným zaujetím po téměř celou dobu odsledovat už podruhé! Tahle bezmezně odvázaná avantgardní fraška plná osobitých výtvarních, hudebních i scénických nápadů zachází pro mě nejednou svými výjevy až za hranici vkusu, nicméně s uzemňujícím tragickým vyústěním určitě dává smysl. Spočátku mi Vtáčkovia připomínaly o tři roky staršího (a mnohem uhlazenějšího) Srdcového krále, akorát že zatímco De Broca nám v celkovém vyznění ukazuje bláznovství a frašku jako jednu z možností, jak lze žít ve světě plném mnohem větších šílenství včetně války, Jakubisko začínající možná tak trochu stejnou ideou z pohledu hlavních postav, dospívá v závěru k úplně opačnému myšlenkovému pólu v tváří tvář s krutými následky... aneb kam až styl života neznající žádnou hranici může zajít... to vše v provedení plném kontrastů barevné surrealistické féerie v depresivně šedivých reálií tehdejšího Československa, v němž obzvlášť po roce 1968 zase číhá na každém druhém rohu fízl pro toho, kdo se jen pokouší kráčet proti davu... On ten film je vlastně krutý a šílený doslova, v obou polohách, v té fraškovité i dramatické, jen nevím, zda se mi právě takový líbí... úpřimně spíše nelíbí, nepříjemně zneklidňuje, na druhé straně zase cosi hodně zanechává. Po „vystřízlivění“ a opakovaném zhlédnutí mu musím přiznat určitou důstojnost a zvýšit moje původní, rovněž kruté hodnocení na ty částečně smířlivé 3 hvězdičky. Ještě víc, než krásná Magda Vášaryová s neodolatelnýma očima na celkovém zážitku nese podíl tradičně skvostná Liškova hudba, která tu dokáže naplno vyniknout jak uprostřed té frašky, tak ještě víc pak během zesilnění atmosféry v závěrečné tragedii antických rozměrů. Nadále si však stojím za názorem, že Jakubiskovi obnovená cenzura po nástupu normalizace spíše jen prospěla, stejně jako třeba i Věře Chytilové, neboť paradoxně až pak natočili oba tito svérázní tvůrci nové vlny ty filmy, které za sebe vnímám jako jejich nejlepší. [60%] (14.03.2022)